Na výplatní listině státu je přes milión zaměstnanců (nejen orgány státní moci, úředníci, ale i lékaři, učitelé, hasiči, policisté, vojáci a další). Má veřejnost právo znát výši jejich platů a odměn? Všech, anebo jen některých? A kdo z nich má mít naopak právo, aby údaje o jeho příjmu byly proti zveřejnění chráněny?
Debatu na toto téma opět rozpoutalo rozhodnutí Úřadu na ochranu osobních údajů, který zahájil správní řízení s Vrchním státním zastupitelstvím v Praze poté, co jeho šéfka, Lenka Bradáčová zveřejnila plat svůj i svých podřízených.
Nikdo z Úřadu na ochranu osobních údajů se k tomu nyní, dokud správní řízení neskončí, nechce vyjadřovat. O názor jsem proto požádal předsedu poslaneckého klubu ODS Marka Bendu, který k problematice zneužívání osobních dat ve sněmovně často vystupuje. A Oldřicha Kužílka, jenž se dlouhodobě zasazuje o co největší otevřenost státní správy.
"Veřejnost má samozřejmě právo znát výši platu a odměn velké části veřejných zaměstnanců. Zcela jednoznačně to plyne jak z českých zákonů, tak z celé řady rozsudků správních soudů, a také z rozsudku Evropského soudního dvora. Je to také běžnou praxí v mnoha evropských zemích, například si na internetu můžete najít každého vyššího britského úředníka včetně postavení ve struktuře, obsahu práce, úvazku a samozřejmě i platu," říká Kužílek.
"Hranici, pod kterou naopak právo veřejnosti na tyto informace mizí, lze popsat tak, že pod ní, tedy „utajené", zůstanou jen ty příjmy z veřejných peněz, které vzhledem ke své povaze již nejsou podstatné pro veřejnou kontrolu vynakládání veřejných prostředků. To se řídí souhrou různých aspektů, například že jejich součet nepředstavuje zásadní objem prostředků, systém jejich rozdělování je jednotný a předvídatelný anebo postavení příjemců není tak významné, aby ospravedlňovalo zásah do jejich soukromí," dodává Kužílek, podle něhož platy státních zástupců patří mezi ty, které má právo každý znát.
Celý rozbor Oldřicha Kužílka najdete zde.
Marek Benda je opatrnější, obecně podle něj platí, že plat je osobním údajem, kde záleží na zaměstnavateli, kolik je ochoten vyplácet a na zaměstnanci, za kolik je ochoten pracovat.
"Nikomu jinému do toho nic není. Vše nad to je jen malou českou hrou na závist. Navíc při rigiditě současných pracovních předpisů je plat a odměny jednou z mála možností, jak odlišit pracovité a pilné od těch, co se jen vezou," míní Benda.
"Argumentaci, že každý veřejný zaměstnanec je placen 'z peněz nás všech' a že tedy my všichni jako jeho zaměstnavatelé máme vědět, kolik dostává, pokládám za neudržitelnou. Ve stejné logice by bylo správné zveřejňovat všechny vyplácené dávky jmenovitě (také placeny z peněz 'nás všech') a nakonec i všechna daňová přiznání, neboť ta zase určují příspěvek do 'společné kasy'," dodává, že tuto obecnou zásadu nezvěřejňovat lze prolomit jen v odůvodněných případech, tedy u ústavních činitelů a volených představitelů.
Úvahu Marka Bendy najdete zde.
A co si o tom myslíte vy? Napiště nám svůj názor, podělte se o něj s ostatními. Můžete nám psát i na e-mail [email protected] nebo na naši facebookovou stránku Názory Aktuálně.cz.
Z diskuse:
Jiří Tvrz: Co se týká zveřejňování platů státních zaměstnanců,mělo by jít zejména o platy politiků,soudců a úředníků. Právě z jejich strany je totiž odváděná nejméně kvalitní služba,zejména to platí co se týká politiků a úředníků. Zatím co,mnoho občanů dostane za kvalitní a poctivou práci doslova almužnu,politici a mnoho úředníků bere nehorázné peníze za arogantnost,vytváření zákonů,jež se nedají nazvat jinak než paskvil,nehorázné chování k občanům. Národ má právo vědět,kolik za svojí nekvalitní práci dostávají. názory Pana Marka Bendy jsou stabilně zcela scestné a nelze je brát vážně.
Miroslav Siebert: Zda kdokoliv chce pracovat, vykonávat jakoukoliv službu, nebo žádá o zakázku, která je placená z veřejných zdrojů, MUSÍ být také veřejností kontrolována a přehled o toku financí lehce dostupná. Navíc by u lidí, kteří mají údajně také zodpovědnost o přerozdělování těchto peněz ( úředníci, zákonodárci, policie, soudci atd.) má být automatické i přiznání majetkového poměru. Každý takový má být touto realitou obeznámen a zda s podmínkou souhlasí ať se uchází o služby placené z našich daní. Zda nesouhlasí, nemusí a vlastně ani by nesmí mít nárok se o tyto služby či práci ucházet. Dnes je tomu bohužel naopak. Všichni se zajímají o tyto zakázky, neboť chtějí pracovat ve státní sféře, kde se vždy ten cílový tok peněz někde ztratí a těm, kteří na tom nejvíce finančně profitují, se žádná kontrola nedostane. Zajímal se někdy někdo, kolik se za posledních dvacet let přibližně ztratilo tímto způsobem korun a o kolik by byl státní dluh menší, zda-li by vůbec nějaký byl?
