Jiří Rusnok se stal guvernérem České národní banky. To byla příležitost vydolovat z prachu zapomnění otázku: A jak to bude s přijetím eura? Rusnok se k tomu v České televizi vyslovil: Česko „obecně patří do eurozóny“, ale náš čas na to „mentálně a politicky nedozrál“.
Asi nikdo nečeká, že guvernér vysype z rukávu nějaký letopočet, už vůbec ne čtyři dny po svém jmenování. Ani by to neměl dělat. Nemá v popisu práce ano ano – ne ne, nýbrž kroužení kolem slov. O přijetí eura nerozhoduje centrální banka, ale politici. Rusnok do toho má co mluvit míň, než se zdá. K ČNB se v souvislosti s eurem upíná pozornost i proto, že politici k tématu až na výjimky veřejně mlčí.
Pokud jste zapomněli, což je docela pravděpodobné: v zemi má už rok zuřit diskuse o tom, kdy si hodláme euro osvojit. Tuto strategii schválila vláda před třinácti měsíci, tehdy říkala, že chce „rozproudit debatu“. Tak určitě.
Strategicky debatovat se podle vlády má do roku 2020, první pětina pětiletky tedy byla úspěšně promrhána. Napřesrok jsou volby, což – vzhledem k stávajícímu bodu nula – není pravděpodobná doba pro start seriózní diskuse plné štěpných argumentů. K euru zároveň jako by stále míříme: vláda například posílá do Bruselu zprávu o rozpočtové strategii a plánovaném schodku veřejných financí, tzv. konvergenční program. Ale pokud možno nenápadně, potichu, aby si toho nevšimlo příliš mnoho voličů a nevykládalo si to jako výraz nepatřičných eurotužeb.
Ve veřejném mínění chybí nejen poptávka po euru (stabilně si ho nepřejí minimálně dvě třetiny lidí), ale dokonce i po Evropské unii. Spokojenost s členstvím vyjádřila pouze čtvrtina občanů, a když CVVM oznámilo, že „stále převažuje názor, že Česko má členem EU zůstat“, vyznívalo to jako malé eurovítězství. Velmi hubené: ta většina činí pouhých 51 procent.
Mnoho politiků se za této situace nejen nehrne do eura, ale dokonce se varuje onoho přislíbeného rozproudění debaty o významu, kladech a záporech, o rizicích celé operace. Což je vzhledem k jejímu nejen ekonomickému, ale i historickému významu vážná chyba. Euro se mění v tabu, srůstá s negativními konotacemi Evropské unie. Radši se o něm nemluví, nikdo s tím nechce začínat; z pohodlnosti nebo z obav, že bude vyobcován na okraj politiky jako nenapravitelný eurofil. České směřování k evropské měně je platonické.
„Debata“ se tím pádem stáčí k technologii, k finančním otázkám, k Rusnokovi a jiným bankéřům. To je dílčí, svým způsobem méně podstatný faktor (jakkoli už provázanost českého a německého hospodářství hovoří pro společnou měnu). Na euro samozřejmě „máme“, přijaly ho i menší a chudší státy. O kolik by se nám za pět, deset, dvacet let vyplácelo, je teď nezměřitelné. Dlouhodobé zisky a ztráty spočívají v politicko-ekonomické rovině. Tedy v úvaze, jestli se nám „vyplatí“ být v euroklubu, v jádru Evropské unie. Anebo vyčkávat (jestli se eurozóna nerozpadne apod.) a myslet si takticky své. Spíš po Unii a po Evropě klouzat českou cestou, sbírat výnosy a ztráty měnové (a tím pádem také politické) autonomie.
Bankéř Rusnok má pravdu. Na euro jsme mentálně ani politicky nedozráli. A nevypadá to, že by se proces zrání v dohledné době urychlil. Nezralí jsou totiž rozhodující politici, kterým schází odvaha nastolit a inspirovat debatu, směřující k možnému nepopulárnímu rozhodnutí. Případné přijetí eura – a pohřbení koruny do numismatických sbírek – totiž nebude populárním, masově vítaným rozhodnutím nejspíš nikdy; kdežto kontroverzním zcela určitě. Což neznamená, že nemůže být správné. Ale když se omezíme na ekonomickou matematiku a průzkumy veřejného mínění, zralosti se nedobereme nikdy.
