Sedmnáctého listopadu 1989 večer. Takové to datum, u kterého si lidi pamatují, co tehdy dělali, a ještě po letech si o tom vypravují historky. Tak já taky. Má to jednu vadu – zas tak moc si toho nepamatuju, bude to stručné.
Byl jsem na vojně, v jednom slovenském městě nějakých sto kilometrů východně od Bratislavy. A ten pátek jsem se slušně podnapil (Topvar, Šariš, zelená, nic moc jiného se, přišlo mi tenkrát, podniknout nedalo). Špatně mi bylo ještě v neděli a ani zprávy na Svobodné Evropě (esemesky, natož tweety, žádné nechodily) to moc nevytrhly. Taková malá sametová kocovina.
Při pohledu 25 let nazpátek se dostavuje až nepříjemně povědomý pocit. Sametová nevolnost. Má naštěstí úplně jiné, ne fyziologické příčiny i příznaky. Mnohem horší je, že se jí nedá tak snadno zbavit, vyspat se z toho nejde. Je to chronická nemoc, ne akutní bolehlav.
Nejde o žádné obyčejné „vystřízlivění“ z revoluční euforie. Z toho, že dar osudu zažít něco neopakovatelného vyprchal. To je přece po čtvrtstoletí pasé – asi jako by někdo čekal, že tak dlouho vydrží romantická zamilovanost. Kdybychom počítali stejný čas od euforie 1918, jsme teď v roce 1943. 1945–1970. A to dějiny od té doby pěkně zrychlily. Čili rok 89 a jeho nálada jsou pryč, daleko v minulosti – což není žádné překvapení (minimálně od 1. ledna 1990, když jsme u toho bolení hlavy). Z toho skepse a pesimismus nepramení.
Jenže pak jsou tu další zdroje, co ve střízlivěcím plánu nebyly.
Bez nostalgie
Lkaní nad tím, že svět není, co býval, se dá pěstovat v libovolnou historickou chvíli. S nutným handicapem délky lidského života a paměti. Z těch důvodů není samo o sobě moc důvěryhodné a doba se musí soudit opatrně. Přesto: existuje vážné podezření, že veřejná řeč se dnes dopracovala k zatím nejvyšší míře relativity vůbec.
Jedna a jedna sice jsou dvě – ale musíte si to zatraceně obhájit. Nebo taky dvě a půl, chce se po vás, abyste připustili, a vy jste nuceni přemýšlet, jestli na tom přece jen něco není. A každou chvíli odněkud slyšíte, že možná taky šestnáct.
Pochybnost je v jádru cenná a prospěšná, netoužím mít „zcela jasno“ a znát správný výklad skutečnosti. Pravdu je možné „mít“ v konkrétním případě, ale „vlastnictví pravdy“ neexistuje, a to ani když se kácí komunismus. Až na to, že tehdy panovalo nějaké dobře patrné společné minimum – jedna a jedna dvě opravdu byly.
Pluralita informací a názorů? Ať žije! Ale bez kultury dialogu a bez nějakých sdílených, univerzálních konstant se mění v přehrabování hromadou obnošeného šatstva, ve které možná někde na dně leží vaše lichá ponožka. Místo tříbení mysli – činnost beze smyslu.
Aktuální příklad: když prezident republiky mluví schválně sprostě v rádiu, mělo by pak především zaznít, že jedna a jedna jsou dvě. Ne dvě a půl, ani šestnáct. Rozprava, jestli to udělat mohl, nebo nemohl, jestli to bylo správně, nebo ne, případně co tím sledoval a jestli dosáhl svého cíle, by měla být – přál bych si – jen libůstkou teoretiků, provozovanou pro ukrácení chvíle. Protože realita je příliš prostá a očividná.
Místo toho se polemika o sprosťárnách stala osou společenské diskuse, jako by šlo o nějaký „problém“, který musíme napřed objektivně rozebrat a potom systémově řešit. Vím, že se tomu nedá zabránit – a z toho na mě padá tíseň. Z toho hluku slov, slov navíc.
Když jsem si někdy koncem roku 1989 zkoušel představovat, jak bude vypadat budoucí realita-normalita, ani v nejmenším jsem s takovým obrazem nepočítal. Výkřikem techniky byl tehdy fax, o internetu a online životě na sociálních sítích nikdo nic netušil. Nevěděl jsem, že se budu tak důvěrně stýkat s myšlenkovým světem tisíců lidí, kteří touží něco (zhusta domněle) naléhavého a originálního sdělit a které přitom neznám (v tehdejším významu slova „znát“).
Odvrácená strana informačních technologií v tom udělala pěknou paseku. Tím, že si každý může říct svoje, hluboce klesla úroveň „samozřejmostí“, na kterých není třeba se s ostatními napřed domlouvat, protože platí.
Snížená míra „samozřejmostí“ zkomplikovala veřejnou řeč, unavuje a zdržuje. Snad mi rozumíte, že nevolám po „správných názorech“. Vadí mi permanentní přeinformování – když je všechno relativní a když se tolik energie spotřebovává na polemiku o rovnici 1+1, je těžké ubránit se pocitu nemohoucnosti. A někam se posunout. Prokletí relativizace.
Ty „samozřejmosti“ má samozřejmě každý z nás nastavené trochu jinde. Protože mluvíme o výročí roku 1989, pak je pro mě samozřejmostí, že za komunistů nebylo líp, ale o dost hůř. Že je nesmysl porovnávat morálku tehdy a teď, protože tehdy lidé žili ve dvojím myšlení a byly jim odpírány základní svobody, čili podstata důstojné existence. Tečka.
Stejně tak nehodlám mrhat úsilím na zkoumání, jestli Havel byl hrdina doby, nebo extrémní levičák a reformní komunista. Nebo jestli Štrougal nebyl vlastně dobrý. Tahle diskuse se mě netýká, nechci se točit v kruhu, uniknout před ní je ale velmi těžké.
Ušpiněná paměť
Kdybych neprovozoval obhajobu samozřejmostí (a to i ve své vlastní hlavě, jako podvědomou reakci na informační hluk) a ušetřil tím nějakou energii, kéž bych ji naopak dokázal použít na pozastavování se nad něčím jiným, co se mezitím začalo brát jako normální. Pochopitelně si uvědomuju, že plno lidí to může mít obráceně - tam, kde já pochybuju nebo protestuju, oni vidí samozřejmost, a naopak. Takže když „boxer zpívá písně Karla Kryla“ (cit. Vlastimil Třešňák), pouští si to v autě, kdežto já to neberu jako samozřejmost, ale jako znesvěcení. Ale co jiného mohu nabídnout než svůj vlastní pohled?
Osobně nehodlám plýtvat úsilím na zkoumání, jestli Havel byl hrdina doby, nebo extrémní levičák a reformní komunista. Nebo jestli Štrougal nebyl vlastně dobrý. Tahle diskuse se mě netýká, nechci se točit v kruhu.
Podobných příkladů by se našlo plno. Zvykli jsme si, že v televizi běží prolhané komunistické seriály. Nikdo – čest výjimkám – se nad tím už nepozastavuje, diskuse utichla, vždyť všechno je relativní, a to, co není, na to zapomeňte. Znesvěcení, říkáte? Čeho, prosím?
Za komunistů bylo „normální“ srovnat se zemí město Most a mnoho obcí, aby se mohlo několik desítek let těžit uhlí. Že se po 25 letech vede „normální“ diskuse o tom, jestli touhle cestou nepokračovat, protože by se to „vyplatilo“, je podle mě přesnou ukázkou relativizace. Ztráty smyslu pro to, že některé věci se nedělají. A nejde jen o uhlí, třeba i o ničení české země stavbami velkoskladů a silničních terminálů – stejně poklesle budovatelský přístup jako za normalizace, jen o něco málo silnější odpor proti němu.
Vůle pozastavovat se nad věcmi, které z mého pohledu byly v roce 1989 nenormální a měly nenormální zůstat, je ve společnosti těžce oslabena. Může za to hlavně naše roztěkanost, plýtvání silami na šlapání informační vody v domnění, že už víme všechno. Z veřejného diskursu vznikla díky technologiím zábava eg, dostupná v dříve nepředstavitelné míře. Zábava bohužel spíš v pokleslém smyslu toho slova. Jde o sotva zvratitelný globální trend, nejsme v tom sami. Není se čeho chytit.
Pokud jde o to, co jsem tehdy čekal a jak to po 25 letech dopadá, v tomhle spočívá hluboký zdroj pesimismu. Paměť se ušpinila plkem a jiné to jen tak nebude. Normalizace si nás našla oklikou. Padli jsme jí šťastně do náruče.
