Od neděle 29. března přes Česko pojedou američtí vojáci 2. mechanizovaného pluku. Zamíří na základnu Rose Barracs v bavorském Vilsecku. Vracet se budou ze cvičení NATO, tedy z našeho cvičení, v Pobaltí a v Polsku. Konvoj tento týden vyrazí z Estonska. Cvičení reaguje na hybridní ukrajinskou válku. Proč, to víme přesně. Vojáky i špičkovou techniku tam dodává Rusko, Putinův režim.
Kdekdo píše, že „průjezd konvoje“ českou společnost rozdělil. Je to záměrně šířený nesmysl. Už od Majdanu nás poltí intenzivní ruská propaganda. Profesionální dezinformační kampaň. Průjezd konvoje je mezinárodně politický akt, kterým česká vláda i USA cosi demonstrují. Na obranu tvrzení, že je tento průjezd propagandisticky zneužit, dodejme: loni na našem území proběhlo 131 armádních přesunů, transportováno bylo 1631 zahraničních vojáků, 601 kusů techniky a neštěkl po nich ani pes. Teď psi štěkají o sto šest.
Je lehké konvoj využít jako symbol „zla“. Tady nejsme ani na Ukrajině, ani v Estonsku nebo v Polsku. Nebo v Norsku či Finsku, jež se cítí také ohroženo. V Česku máme pocit, že se nic neděje. Plno lidí si prostoduše namlouvá, že se jich „Putin netýká“. Jeden můj soused mi nedávno řekl: „A i kdyby nás Putin ohrožoval, dělejme radši, že vůbec nejsme.“ Taktika školáka, který se bojí, že bude vyvolán.
Konvoj vojáků se dá automaticky, bez potíží označit za projekt „válečných štváčů“. Kdo chce mír, ten přece „neřinčí zbraněmi“, opakují teď komunisté, kteří zhusta v roce 1968 vítali ruské tanky. Podobných klišé tečou tekutým mediálním prostorem hektolitry. Opakuji: loni 131 přesunů a klid. Nebyly tak okaté. Občané o nich skoro nevěděli, takže to nebylo řinčení a štvaní. Hlavně se však nezapojili Putinovi propagandisté, kupříkladu Twitter ruské ambasády v Praze. Zřejmě se čekalo na vhodnou chvíli.
Policejní hlídka "řinčí zbraněmi"?
Malé srovnání. Když jde policejní hlídka po ulici dejme tomu v klidné brněnské čtvrti, pochůzkáři si nesou pendreky, pistole s ostrými náboji a pouta. Je to „řinčení zbraněmi“? Nebo snad by občan rád vítal VÍC POLICAJTŮ ve svém okolí, aby se cítil bezpečněji? Nikdo přece neuvažuje tak, že když se objeví policajt, tak jsem ohrožen. (Pravda, kromě Václava Klause. Ten v 90. letech odmítal nové policejní stanice s tím, že je to jako s požárními zbrojnicemi: jak se prý někde objeví zbrojnice, hned tam bude požár.)
Je lehké u nás vzbudit odpor vůči konvoji. Proč? Klasický důvod je letitá bolševická výchova. Ale ten nechme hnít. Všimněme si zato, jak lehkomyslné byly pravicové i levicové vlády celá léta. Neustále ořezávaly armádní rozpočty. Jako by nám nic už nikdy nemohlo hrozit. Jako by žoviální opilec Boris Jelcin měl žít navěky. Vlády a politici tady lidi navykli, že „armádu nepotřebujeme“, je „zbytečná“.
Ale pojďme hlouběji, k podstatě věci. Oč jde? Rusko zbrojí a je agresivní. Zabralo Krym (ano, podle průzkumů na okupovaném poloostrově to tam lidé chtěli; leč vzpomeňme na volby po ruské okupaci v Československu, na těch 99,9 procenta pro KSČ), Rusové a ruská technika válčí v Donbasu. Atd.
K těmto jevům lze zaujmout dva diametrálně odlišné postoje (pokud nebydlíte v Kyjevě, ale dokonce možná i tam). První nazvěme „mírový“ (ač na něm nic mírového není): nechte Putina, ať si vezme, co chce (takže i nás). Když mu nebudete bránit, nebude válka, nebudou mrtví. Nakonec o tolik hůř nám nebude, že. Hlavně že přežijeme. Třeba zas pod Kremlem. S tímhle postojem Putin počítá: věří, že má proti sobě zpohodlnělý, zkažený Západ, který už není s to se bránit.
Druhý, opačný postoj, je „válečnický“ (ač válku ve skutečnosti brzdí): braňme se, nedovolme carovi Putinovi, ať si bere, co se mu zamane. Nedovolme mu, ať křísí ten strašlivý, totalitní, uzurpující, ponižující Sovětský svaz. Život ve svobodě má neskonale větší smysl, k životu ve svobodě byl člověk stvořen. Ne k otroctví, ne k „okupované suverenitě“.
Stvořeni ke svobodě, ne k okupaci
Pravda, na každém tom postoji něco je. Když se nebráníte, když jste jak ti holoubci či králíci, zřejmě nezahynete. Nebude zbořen Doněck, Luhansk, Debalceve, Mariupol. Nebude válka. A nebude svoboda. A naopak, když se bráníte, svět vás má za statečné, svět vás obdivuje, naplňujete prastaré lidské poslání, podstatu života, ale možná vám mina urve obě nohy a vy někde v poli vykrvácíte.
České neštěstí spočívá v naší mimořádné ochočenosti, bázlivosti, neosobitosti. Rakousko-Uhersko, pak chvíli svoboda, druhá světová a Němci, děsivá poroba, pak kratičký nádech a bolševická krutovláda, útisk, nesvoboda. Po ní pětadvacet let, kdy jsme jak ti králíci v kotcích naskočili na konzum a mnozí nevidí, neslyší.
Dovolím si tvrdit, že průjezd kolony po silnici místo po kolejích je možná „symbol odhodlání“, ale těžko „demonstrace síly“. Jaká síla, když tu projede 516 amerických vojáků? Koho by to skromné množství mělo zastrašit? Vojtěcha Filipa? Ten ví, že mu nic nehrozí. Ani kdyby sem přišli znovu Rusové.
Stejně není cílem konvoje „rozpoutat válku“. Je to úplně stejné, jako když jde policejní hlídka po ulici a dává najevo: Jsme tady. Tak neblbněte. Stejně tak NATO vzkazuje Putinovi a jeho případné chuti na pobaltské země: Jsme tady, Vladimire, jeden podporujeme druhého (i když Češi neochotně a za pilného držkování), tak neblbni. To, že 118 vozidel pojede přes naše území, znamená v podstatě jen jakýsi příslib naší armády a vlády: nenecháme v tom Litevce, Estonce, Lotyše, Poláky.
Nežerme Kremlu tu propagandu, přece nejsme tak omezení a tak zoufale zapomnětliví.
