Český autoland vzkvétá. Výroba osobních aut letos stoupla zatím o 10,6 procenta, informovala tento týden média. Podobné zprávy prší už několik let. Naše území se stalo lokální základnou velmoci automobilového průmyslu, který tu roste a roste a roste. Je snadné propadnout dojmu, že to tak bude pořád. Zpátky ni krok.
Automobilky a automobily přebírají roli – a to i symbolickou, ikonickou – dominanty národního hospodářství, kterou kdysi plnilo hornictví. Pohled na úspěchy automobilové industrie, na impozantní čísla, vnitřně uklidňuje: daří se nám, prosperujeme, máme se. Psychologický účinek pocitu dostatku zůstává: jen místo plných vozíků a dopravníků s vytěženým nerostem, navíc zdůrazňovaných státní propagandou, vnímáme cvrkot u montážních linek či lány továrních parkovišť, plné vychrlené, zbrusu nové autoprodukce.
Ve výrobě aut na jednoho obyvatele jsme na druhém místě na světě za Slovenskem. Loňský rekord činil přesně 1 298 236 osobních a malých užitkových vozů a nejspíš bude opět překonán. Platy v automobilovém sektoru jsou nadprůměrné a od průměrné mzdy se vzdalují stále víc, a to i v dělnických profesích.
Také v těžbě hnědého uhlí na obyvatele jsme onehdy byli na druhém místě na světě. A směrnice třetího pětiletého plánu (přelom 50. a 60. let) hovořily o tom, že v budoucnu dobudeme příčku nejvyšší. Připadalo na nás 10 procent veškeré světové těžby (přelom 60. a 70. let). Severočeská hnědouhelná pánev byla rubána víc a víc, až do roku 1984. Dotáhli jsme to na 75 milionů tun ročně.
Ne že by hnědouhelné doly od té doby vyschly, ale předloňských 38 milionů znamená další pokles – v letech předtím to bylo 40,6, 43,7 a 46,7 milionu tun. A v přepočtu na obyvatele jsme „až“ čtvrtí za Řeckem, Srbskem a Bulharskem. Hnědé uhlí, kdysi naše pýcha i míza socialistického techno-pokroku, kvůli které jsme dokonce zbourali i město Most, dohořívá. Letos zavřel poslední hnědouhelný hlubinný důl. Havíři pošilhávají po sociálních programech, ti severočeští se domáhají stejného příplatku, jaký slíbila vláda jejich propouštěným kolegům na Ostravsku (je příznačné, že řada z nich dostane práci v automobilkách). Restrukturalizace hnědouhelného průmyslu zasáhla od 90. let více než šestnáct tisíc horníků. Zatím.
A co když se náš autoland také blíží k zenitu, nebo v něm už je? Co když se jeho zaměstnanci – ve firmách Sdružení automobilového průmyslu jich pracuje 115 tisíc – nacházejí někde poblíž stejného bodu, v jakém byli jejich kolegové na hnědém uhlí před třiceti čtyřiceti lety? Není to vysoce pravděpodobné – ale ani vyloučené. Ale hlavně, bylo by dobré na tu možnost uprostřed všech dobrých až radostných zpráv pamatovat. Křivka euforie jednou klesne, to je nevyhnutelné.
Ano, automobilová výroba není těžba uhlí, nemůže se jen tak chronologicky „vyčerpat“ (a kdyby došla ropa, budeme mít vážně dost jiných starostí než propouštění ve Škodovce). Má šanci vracet se v cyklu k oživení. Zato je méně stabilní než ona „díra v zemi“ – poptávka se může snáz změnit, továrna se dá přestěhovat snáz než důl, stát se může leccos nepředvídatelného. A už podstatné potíže, ne rovnou krach autolandu, by razantně zasáhly ekonomiku, způsobily sociální otřesy. Krizový scénář je srovnatelný s tím hornickým.
Masivní orientace Česka na automobilový průmysl (a s ním spojenou výrobu, pneumatikárny apod.) není důsledkem třetí ani jiné pětiletky, nevznikla v kancelářích státní plánovací komise. To ale neznamená, že s sebou nenese některá rizika stejného typu jako masivní palivoenergetický komplex těžce průmyslového Československa. Všeho s mírou. Když se Česku a Slovensku říká „Detroit Evropy“, je to i varování.
