Policie dala k dispozici přehled, kolik telefonů a v kolika kauzách odposlouchávala v loňském roce. Najdete to v materiálu „Analýza odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a sledování osob a věcí dle trestního řádu a rušení provozu elektronických komunikací Policií ČR za rok 2014“. Klíčový závěr, který se týká mnoha občanů: počet nasazených odposlechů roste. Zvedá se od roku 2009. Přitom klesá počet trestných činů.
V roce 2014 policie evidovala 288 660 trestných činů. O rok dřív to bylo o 36 706 více. Policisté loni stíhali 114 611 osob, to znamená zase o více než tři tisíce lidí méně než o rok dřív. Soudních příkazů povolujících nasazení „uší“ bylo loni vydáno 7 528. V roce 2013 to bylo 6 689. V roce 2009 policie evidovala jen 4 571 odposlechů.
Tehdy se to stalo po několikaleté mediální kritice, jež policii vytýkala, že šmírování telefonů nadužívá. Hlas lidu byl vyslyšen mimochodem za ministra vnitra Ivana Langera. A na statistice to bylo znát. Pro srovnání: v roce 2004 policie šmírovala 9 610 telefonů. To bylo maximum. Teď se k té sumě pomalu, ale jistě blížíme znovu.
Pojďme to číslo, 7 528 soudních příkazů k odposlechu, zkusit rozebrat. Kolika se týká případů a kolika lidí. Celkem bylo loni vedeno 132 104 probíhajících, nebo jinak řečeno živých, trestních spisů. Odposlechy se z toho týkaly jen 1 861 spisů, což činí 1,4 procenta. Oproti roku 2013 počet živých spisů také klesl, zato mírně narostla suma spisů s odposlechy a sledování osob a věcí.
Nasazeno tedy bylo v 1 861 případech. Celkem bylo úkonů 7 528. Kolika lidí se to týkalo? Odpověď je nesnadná, leč důležitá. Kdyby totiž na sledované telefony či sim karty zavolalo v celém průběhu sledování dejme tomu 100 lidí, policie by celkově sledovala okolo 750 tisíc lidí v roce 2014. Tři čtvrtě milionu. Děsivé číslo.
Statisíce lidí ročně. Soukromí zmizelo
Potřebujeme vědět dvě věci. Jak dlouho se v průměru odposlouchává a kolik lidí na sim kartu nebo telefon zavolá. Podle expertů se průměrná doba odposlechu do roku 2010 pohybovala mezi 90 až 100 dny. Nic na tom nezměnilo ani to, že dříve se vydávalo povolení na šest měsíců, pak se muselo žádat o prodloužení, kdežto nyní se vydává na čtyři měsíce, poté se prodlužuje.
Od roku 2010 se ovšem prodlužuje i doba, po kterou jsou telefony šmírovány. Pohybuje se od 102 do zhruba 105 dnů. Tím zřejmě roste i počet lidí, které policie nesleduje, ale kteří na ono číslo zatelefonují.
Kolik lidí na policií sledované číslo zavolá? Je to různé. Během těch sto dní se mnozí volající samozřejmě opakují. Každý má svůj okruh lidí, který se příliš nemění. Lidem, kteří více komunikují, může během těch sto dní zavolat klidně sto osob. Jiným dvacet. Dalším padesát. Ale sledovaní lidé, podezřelí z trestné činnosti, budou spíš více telefonovat a mít širší okruh lidí okolo sebe.
Můžeme učinit velmi hrubý odhad, že odposlechy projde řekněme 300 tisíc až 700 tisíc lidí ročně. A najednou musí být každému jasné, že to není žádná legrace a že znovu sklouzáváme do jakési České odposlechové republiky.
Přitom jedna věc je kontrola policejní služby, která „uši“ nasazuje, a jiná, kdo kontroluje kriminalisty, kteří si o odposlech zažádají, a soudce, kteří ho vydají. Stále platí, říkají sami policajti, že nemalá část sudích „se s tím vůbec nemaže“ a podepíše cokoli. Analýza je velmi podrobná, uvádí, jaké útvary a kolikrát šmírují, jak odposlechy využívají kraje, na jaký druh trestné činnosti jsou nejvíc nasazovány. To všecko ano. Ale podstatné je, jak vypadá ten který konkrétní případ a jestli bylo šmírování opravdu nutné. Protože 7 528 příkazů je strašně moc.
Co se s odposlechy děje? Smažou se, když nemají význam pro trestní řízení. Takzvané „jalové“ odposlechy má policie oznámit sledovaným osobám. (Ne těm, kteří na číslo zavolali, ale těm osobám, které byly přímo odposlouchávány, ač, jak se ukázalo, důvod chyběl.) Předseda sněmovní komise pro kontrolu použití odposlechů Daniel Korte (TOP 09) řekl: „Skutečnost je taková, že z 551 osob za rok 2013, kterých se to týkalo, bylo informováno 56. Považuji to za dost zásadní lapsus.“
Policejní "hrnečku vař"
A ještě jedna poznámka. U odposlechů, které nebyly „jalové“, záznamy zůstanou, dokud existuje spis. Nebo dokud se na cédéčku nezničí. Takže hodně, hodně dlouho. - Dost velký chaos panuje ve způsobu, jak vlastně soudní příkazy vypadají. Některé jsou vydány na sim kartu, jiné na IMEI (International Mobile Equipment Identity, což je unikátní číslo přidělené výrobcem mobilnímu telefonu), tedy na telefon. A v něm se mohou střídat sim karty.
Dodejme, že se většinou jedná o chytrý telefon, ve kterém je taky mail, ve kterém majitel brouzdá na internetu, tedy i na sociálních sítích, chatuje, povídá si s přáteli přes Facebook atd. A každý jeho protějšek je policií zachycen.
Zásadní poznámka. V čísle 7 528 nejsou zahrnuty další šmírovací možnosti policie, jaké jim dává trestní řád, tedy sledování osob a věcí. V analýze se dočteme: „V roce 2014 bylo útvary Policie ČR SKPV ukončeno celkem 4 710 úkonů dle paragrafu 158d odstavec 2, 3, 6 trestního řádu. Z tohoto počtu se jednalo o 3 522 úkonů povolených státním zástupcem (odst. 2), 1 179 úkonů povolených soudcem (odst. 3) a jen 9 úkonů se souhlasem osoby, do jejíchž práv a svobod má být sledováním zasahováno.“
Státní zástupce povoluje „sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy“. Příkaz soudce pak musí být kriminalisty vyžádán tehdy, je-li „sledováním zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství nebo zjišťován obsah jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za použití technických prostředků“. (Sem také patří třeba mailová pošta, aktivity na Facebooku či v podobných sítích.)
Takže tu máme další gigantický prostor, do kterého snadno zahučí tisíce, desetitisíce až statisíce lidí, které policie nesleduje, ale napsali sledovanému mail, stavili se u něj doma nebo v kanceláři atd.
Pokud jsem odhadl nějakých 300 až 700 tisíc odposlouchávaných za rok (a počty rok od roku pravidelně narůstají), pak celkový počet šmírovaných může být klidně ještě třeba o sto tisíc vyšší. Dále mají svoje odposlechy a sledování tajné služby BIS a ÚZSI a také celníci. Čísla neznáme. Nezadržitelně se suneme k milionu.
Je to nebezpečné? Nepochybně. Všichni víme, jak záznamy odposlechů z policie tečou ven jak z cedníku. Ale nejde jen o to. Je tu i jiné riziko. Dejme tomu, že máme policistu, třeba šéfa krajské kriminálky, který pracuje ne pro naše blaho, ale pro svůj černý zisk. Obchoduje s policejními informacemi. Má k dispozici jen na svém útvaru obří zásobu materiálu, informací. (Na kšeft.)
Takže se braňme. Poslanci by měli hlídat nejen centrální Útvar zvláštních činností (ÚZČ), který odposlechy zařizuje „naslepo“, ale hlavně útvary, které si je objednávají a využívají. Soudci by měli být maximálně obezřetní a soudní příkazy neflákat. Ta celková suma je hrozivá. A roste a roste. Je to takové policejní hrnečku vař, které by se mělo co nejdřív zarazit.
