Tristně vyhlížejí výsledky nového průzkumu agentury STEM, která se pídila po toleranci tuzemců k cizincům. Čím dál víc jsme netolerantní vůči „cizákům“. Důvod? Cítíme se ohroženi. Ale když máme šanci, dokážeme cizince vyždímat, vykořistit. O tom svědčí zkoumání, které před časem provedla Diakonie ČCE - Středisko celostátních programů a služeb. Tam zjišťovali, jak se u nás daří Bulharům, Rumunům a Moldavanům.
Agentura STEM zkoumala v druhé půli letošního března přes tisíc respondentů. „Host do domu, Bůh do domu“ u nás, pokud jde o cizince, neplatí. „Vstřícnost české veřejnosti k cizím státním příslušníkům na našem území je podle časových řad STEM na historicky nejnižší úrovni.“ Skoro tři čtvrtiny dotázaných odmítají právo na české občanství pro každého člověka žijícího v České republice.
Skoro 70 procent nesouhlasí, že by každá etnická menšina u nás měla mít možnost žít podle vlastních tradic. Dvě třetiny Čechů považují cizince „za příliš velké bezpečnostní riziko pro naši zemi“. V otázce, zda jsme zaujatí, nebo nemáme předsudky k cizincům, se místní občanstvo dělí půl na půl.
Když se díváte na srovnání roku 2014 a 2015, vidíte zásadní změnu. Pocit, že u nás cizinci představují „velké bezpečnostní riziko“ (všimněme si: velké riziko), prudce stoupá. U vysokoškoláků z 50 na 63 procent. U maturantů je skok desetiprocentní. Lidé se základním vzděláním a vyučení se bojí jen o trochu víc, ale to proto, že se jich bálo hodně už i loni. Bojíme se, bojíme se, bojíme se.
Prudce pokleslo přesvědčení, že by etnické menšiny měly mít možnost žít podle svých tradic. Loni si to myslelo 51 procent lidí s titulem, letos 28 procent. Středoškoláci, lidé s devítiletkou a s výučním listem to cítí podobně. Agentura STEM míní, že změny „pravděpodobně souvisí s teroristickým útokem na pařížskou redakci Charlie Hebdo, po kterém se i v naší společnosti aktualizovala diskuse o soužití majoritní společnosti s etnicky či nábožensky odlišnými skupinami obyvatel“.
Světoví plašáci číslo jedna
Pokud by to tak bylo, pak jsou Češi opravdu světoví plašáci číslo jedna. Cizinců u nás žije málo. Muslimů samozřejmě také velmi málo. Nemáme s nimi žádné špatné zkušenosti. Ale bojíme se, předem chceme z Česka udělat pevnost, nevětraný byt, kam si nikoho nechceme pustit.
Průzkum se věnoval vztahu k „cizincům“, tedy k velmi široké skupině Nečechů, Nemoravanů a Neslezanů. Husí kůže vám naskáče, když si představíte, jak by asi vypadaly výsledky výzkumu zaměřeného na běžence ze severní Afriky, kteří se po stovkách a po tisících topí ve Středozemním moři. To by zřejmě škála od nuly do sta nestačila.
Výživné je číst reakce čtenářů pod texty o umírajících uprchlících na internetu. Nevadí jim, že se topí, že jsou z nich novodobí otroci zamčení někde v podpalubí a často odsouzení k smrti jak doma, tak na lodi. Hlavně že se k nám nedostanou. Ani do Evropy, ani do Česka.
Čím to, že my Češi jsme tak hrubě nevstřícní k cizincům? Že jsme tak netolerantní, odmítáme „cizí“ zvyky, i když jsou zcela nevinné (šátek na hlavě muslimské ženy třeba)? Příčin najdeme jistě víc. Jsme uzavřená společnost, na cizince stále ještě nepřivyklá. Máme strach „z cizího vlivu“, jsme malí a vyděšení. Když pak mladí lidé vyjedou ven a pracují třeba v Belgii, Německu, Rakousku, diví se, jak jsou tam srdečně přijímáni.
Další příčina: vymlouváme se, že máme svých starostí dost. Sociolog Antonín Rašek do Práva napsal text „Utopíme se s uprchlíky?“ V něm stojí: „... sami máme problémy jak s cizinci u nás, tak zejména s romským etnikem. Před válkou bylo v naší zemi kolem šesti tisíc Cikánů, jichž po nacistické genocidě zůstalo jen šest set. Nyní se jejich počet odhaduje až na tři sta tisíc, tj. zvětšil se i imigrací z okolních zemí pětsetkrát. My jsme si tedy už vlnu imigrantů zažili.“
Raškovi jistě zatleskají nejen čtenáři Práva. Máme tu Romy, mnozí považují tyto české občany za cizince, takže sorry, k nám už další „cizáky“ nechceme. - Děsivé. - V tomhle odmítavém postoji místní lid zdatně podporují politici. Od Miloše Zemana až po Tomia Okamuru. Ani stát se nesnaží.
Rumuny dokážeme pěkně vykořistit
Stačí si přečíst „Dlouhodobý záměr vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy České republiky na období 2015-2020“. Materiál ministra Marcela Chládka (ČSSD) vůbec neuvažuje, že bychom se měli připravit na rostoucí migraci a příliv cizinců. Do základních a středních škol nechce zavádět výuku tolerance. Radši nakoupit tablety.
Krutí, jak vyplývá z šetření Diakonie, umíme být i na cizince z Evropské unie. Diakonie se zaměřila na Rumuny, Bulhary a Moldavany, kteří u nás pracují. Výsledky drsné. Dvě třetiny „gastarbeiterů“ z těchto zemí se v zaměstnání potýkaly s problémy. Jen polovina těch, co přicestovali, vykonávala předem slíbenou práci. U šestnácti procent příchozích dohodnuté místo neexistovalo vůbec. Desetina pracovníků pak nedostala za práci dokonce ani zaplaceno.
Vinna je nízká informovanost pracovníků z Rumunska, Bulharska a Moldavska o tom, co je u nás čeká. Jako velký problém se ukazuje „netransparentní fungování stovek agentur práce na hranici legálnosti“. Plus liknavost našich úřadů. Inspektoráty práce provádějí málo kontrol.
Diakonický výzkum o pracovních podmínkách Bulharů, Rumunů a Moldavanů v Česku z prosince 2014 tvrdí: „Tito lidé se často stávají oběťmi pracovního vykořisťování zejména kvůli nedostatku relevantních a pravdivých informací o fungování českého pracovního trhu. Vykořisťování přitom může vést až k trestnému činu obchodování s lidmi.“
Odtud plyne, že když už se k nám nějací cizinci (i ze zemí Evropské unie, kam sami patříme) dostanou a pracují tu, dokážeme je pěkně zmáčknout, moc se s nimi nemazlíme. Snad to nemá být forma „prevence“ před příchodem dalších...
Co jsme se tedy dozvěděli? Cizince nemáme rádi. Bojíme se jich. Zůstáváme uzavření jak papiňák. Politici proti těmto nezdravým postojům nedělají buď téměř nic, nebo je podporují, aby se lidu zalíbili. Chybí programy vstřícnosti k cizincům ve školách. Přitom má Česko čím dál míň obyvatel, prognóza je vymírací. Cizince potřebujeme už proto, abychom přežili.
