Na sociální demokracii dolehla finanční tíseň. Její oznámení z minulého týdne, že do volební kampaně investuje balík 100 milionů korun, se rázem ukázalo jako krutě nepodložený optimismus. Dluh advokátovi Altnerovi dělá i s úroky z prodlení 337 milionů a splácet se musí začít hned, rozhodl soud. To je oranžová realita.
ČSSD tak má problém nejen s letošními volbami, ale i s těmi příštími, parlamentními napřesrok. Pro partaj dvojnásob nepříjemné v situaci, kdy se hlavní konkurent, ANO, zdá být víc než solventní. Strana bude mít co dělat, aby vůbec slušně vyžila, natož aby rozjížděla barnumskou reklamu. Tedy pokud nesežene nějakou 90procentní slevu, což bude ale jistě velmi pečlivě sledováno, jako odteď celá její pokladna.
Vedle škrtů ve výdajích a mimořádné stranické sbírky je vynuceným, ale hlavním řešením půjčka. Půjčka kvůli splácení dluhů – to znají tisíce občanů a občanských poradců pro lidi v nouzi, tady se jen jedná o trochu větší než běžné měřítko. Ale pozor: půjčku si spolu s ČSSD bereme de facto my všichni a stejně tak ji budeme společně splácet. Případně vystupujeme jako ručitelé.
Kolem financí politických stran panuje jisté zmatení pojmů. Není přesné říkat, že „ČSSD to zvládne“ nebo „ČSSD má problém“. Mají ho všichni daňoví poplatníci, protože oni jsou hlavními financiéry velkých politických stran. Viz sociální demokracii: vloni dostala od dárců 1,8 milionu, na členských příspěvcích přes 18 milionů, pronájem a prodej majetku vynesl 21 milionů. Kdežto státní příspěvek dělal 133 milionů korun.
Politické strany nehospodaří ani tak se svými, jako s našimi penězi. Když alespoň trochu uspějí ve volbách, erární dávky jim zaručují minimálně slušné přežívání - aniž by si musely moc lámat hlavu, kde vzít na přilepšení. To má svoje chyby a sociální demokracie dává příležitost je popsat a případně napravit.
Jistota státního penězovodu v důsledku znamená, že politické strany nemusí tolik usilovat o to, aby zakořenily do společnosti a vedly s ní skutečný dialog. Spíš je motivuje k tomu, aby na veřejnost působily přes marketing a své místo obhajovaly pomocí hlučných reklamních kampaní. Stačí zprostředkovat svou politickou „message“, niternější vazba mezi masou potenciálních voličů a partají není zapotřebí.
Strany to – jistěže nejde zobecňovat a házet všechny do jednoho pytle – svádí k tomu, aby zanedbávaly svou dlouhodobou společenskou roli: formulování myšlenek, vrůstání do demokracie – ne do státu, podporu zájmu lidí o politiku a veřejné angažmá. Je zdravé, když se občané cítí být součástí politiky, když s partajemi tvoří „polis“ a společnost nefunguje tolik jako „my a oni“.
To jsou jedny, principiální důvody, proč mají mít partaje hodně členů nebo alespoň aktivních podporovatelů. A fungovat jako otevřená početná společenství aktivních lidí, ne jako uzavřené kluby, v nejhorších případech specializované na bubnování propagandy a distribuci sinekur.
Druhé, praktické důvody spočívají v tom, že se o bytelnou člensko-podporovatelskou základnu může opřít stranické financování. Když stát vyplácí politickým stranám jako „instrumentům demokracie“ nějakou apanáž, je to samo o sobě v pořádku – ale strany nemají být na státním financování závislé tak moc jako u nás. Zázemí vnitřních zdrojů je pro partaje i jakousi rezervou pro náhlé případy, které se jim řeší snáz.
Jenže sociální demokracie, tradiční a podle volebních výsledků nejsilnější strana v republice, má pouhých 21 tisíc členů. Že by se tam teď začali hrnout další, není úplně pravděpodobné. Nějakých 1500 členů v průměru na jeden kraj (potenciální „mrtvé duše“ teď nechme stranou), to je přece ukrutně málo, jak co do výběru členských a jiných příspěvků, tak pokud jde o potenciál společenského dialogu a „vůdčí role“ v politice. (Víc členů než sociální demokracie mají jen KDU-ČSL a KSČM.)
S přiměřenou dávkou naivity se dá i soudit, že s penězi, které by byly od začátku více „jejich“ a méně pršely od státu, by strany zacházely o něco obezřetněji, zodpovědněji. Možná by například s lehkým srdcem neuzavíraly smlouvy, které je pak na poplatcích z prodlení připraví o majlant… Ale ten starý příběh už znáte.
