Žádný spěch. Zastupitelé města Domažlic ve středu odebrali čestná občanství Josifu Vissarionoviči Stalinovi (od roku 1945) a Klementu Gottwaldovi (od roku 1948). Šestnáct hlasů pro, dva se zdrželi.
Kdo si počká (od listopadu 1989 uplyne letos 27 let), ten se dočká. Vatikánu přece trvala omluva za Husa dvacetkrát déle, tohle byl proti tomu sprint dějin. Čestným občanem Lanškrouna údajně dodnes zůstává Adolf Hitler.
Čestných kostlivců ve skříních se po našich městech vyskytovalo a vyskytuje dost, to vyplývá z pestrého katalogu historických událostí ve zdejším zeměpisném prostoru. A z tradice čestně biřmovat i potentáty, kteří s danou destinací osobně nemají nic společného. Není známo, že by Stalin kdy navštívil Domažlice, a neviditelnější vazbou mezi generalissimem a Chodskem byla železná opona.
Poučení radnicím do budoucna – takto ne.
Seznamy čestných občanů bývají širší veřejnosti obvykle neznámé; pokud v nich dodnes zbývají nějaké notoricky záporné figury, provalí se to spíš shodou okolností, náhodou. Hold dotyčnému nebo dotyčné je skrytý, není na očích, města se jím nechlubí a občané o něj nezakopávají. Jeví se jako neuvážené rozhodnutí předků, které se dá vzít zpět, ale většinu lidí až tak nepálí. List z obecní kroniky, která pamatuje leccos.
Stejným „braním zpět“ je, nebo spíš bylo přejmenovávání ulic. Na cedulích a v adresách byli padouši daleko nápadnější, pobuřovali. Šli dolů hned, spolu s pomníky. Ulici mají mít jen ti lidé, věci, události, které si ji vážně zaslouží, to byl rychlý konsensus doby. Záležitost je jasná, zdálo by se.
Omyl. Po první (Stalin, Gottwald), druhé, případně dalších vlnách přejmenovávání se dá pořád narazit na už ne úplně křiklavé, ale určitě hodně sporné případy. Například v Bezdružicích (okres Tachov, necelý tisíc obyvatel) se hlavní ulice nazývá Revolučních gard, tedy podle organizace, jejíž členové se mimo jiné podíleli na poválečném násilí vůči německému obyvatelstvu, případně se zasloužili o neoficiální pojmenování „rabovací gardy“. (Také z Bezdružic byli Němci vysídleni, podle oficiálního webu města i násilím.) Bezdružická radnice sídlí v ulici Československé lidové armády (tu mají třeba i v Plané nad Lužnicí), jak zněl oficiální název ozbrojených sil ČSSR a Varšavské smlouvy, se vším, co k totalitnímu režimu patří. Já vím, vojáci taky pomáhali při povodních a naši mužové dodnes na vojnu vzpomínají – ale byl by takový problém škrtnout tu „lidovou“ čili komunistickou?
Pojmenovat ulici je viditelná, takže svým způsobem ještě větší čest než občanství, na které padá prach v městském archivu. I názvy ulic by pořád stály za inventuru. Ale samozřejmě je třeba se ptát místních obyvatel, co na to oni.
