Přesně jedenáct let poté, co jsme vstoupili do Evropské unie a zavázali se přijmout euro, vláda oznámila, že o tom chce rozproudit debatu, která má trvat do roku 2020. To je přímo vražedné tempo.
Přesněji: vládní strategie počítá s tím, že během pěti let máme mít jasno o termínu/letopočtu, ve kterém se pokusíme si euro osvojit. Takže v roce 2020, až se debata doproudí, se možná usneseme, že 2024. Anebo jindy, anebo nikdy.
Neboli, do doby, než budeme - pokud budeme - přijímat euro, proběhnou další minimálně dvoje parlamentní volby. Mohou přijít jiní politici s jinou strategií a třeba usoudit, že věc vlastně ještě není zralá a do roku 2030 je ještě čas…
Celonárodní debata o tom, kdy (a zda) máme začít platit eurem, je samozřejmě nutná. Položit na stůl důvody pro a proti. A přitom - tak jako dosud - nepřeceňovat argumenty ekonomicko-technologické, tedy kalkulaci, odkdy přesně by se nám euro vyplatilo. Což je stejně na pět, deset let dopředu nespočitatelné. A naopak doceňovat důvody politicko-historické, tedy to, jestli chceme patřit do euro-jádra, nést euro-odpovědnost a plnit své euro-sliby z roku 2004, i když jsme se tehdy neupsali k žádnému termínu.
Nic z toho strategie vlády předem nevylučuje. Ale ze všeho nejvíc působí jako strategie zpomalovací, oddalovací, vyčkávací. Vláda, jejíž mandát vyprší na podzim 2017, si v podstatě vstup do eurozóny odfajfkovala a nechává věci volný průběh: vždyť ještě tři roky poté, do roku 2020, budeme debatovat…
Uspěchat rozhodnutí by jistě byla chyba. Ale tohle je trochu opačný extrém.
Rozhodnutí o euru je zásadní a musí být opřené o společenskou dohodu. Je nepředstavitelné, že by to s eurem proběhlo jako s důchodovou reformou, spuštěnou Nečasovou vládou a vzápětí odpískanou tou Sobotkovou.
Ale pokud se má vést dokonce celá pětiletka (!) národní debaty o euru, musí do ní vláda – a po ní další vláda – sama vstoupit s vlastním jasným názorem. Pokud ho momentálně nemá, je to chyba, ale musí ho mít nejpozději po volbách 2017 (před kterými musí politické strany vyložit svoje euro-karty). Politici a vláda se nesmí tvářit jako řadoví účastníci debaty; to oni rozhodnou a ponesou odpovědnost. Volič má jasně slyšet, co vláda chce.
Jenže vyčkávací taktika má svůj pragmatický důvod – nahradit korunu eurem chce podle průzkumů jen asi pětina občanů. Nová sonda společnosti Ipsos ukázala, že proti je 85 procent Čechů. V situaci, kdy to je jen na nás – Brusel ani Frankfurt nám na krku neklečí -, je klidně možné, že budeme o euru debatovat až do euro-soudného dne. Třeba usoudíme, že nejlepší je nerozhoupat se nikdy k ničemu, protože se nám to „nevyplatí“.
K rozhodnutí bude ale odvaha zapotřebí vždycky, průzkum-neprůzkum. Vztah k měně je silný, je to srdeční záležitost, korunu by jistě oplakali i leckteří příznivci eura. Uvědomují si politici, že při rozhodnutí „ano“ půjdou proti proudu v každém případě?
