„Lidé v něm vidí dobrého fotbalistu, ale nechtěli by ho za souseda," prohlásil místopředseda pravicových populistů z Alternativy pro Německo Alexander Gauland o fotbalistovi Jérômovi Boatengovi, hvězdě německého národního mužstva. Ministr spravedlnosti Heiko Mass na to opáčil, že Gauland je „jednoduše rasista". Gauland namítl, že „samozřejmě rasista není“ a prý jen prezentoval pohled, který někteří lidé mají.
Kauzou, která začala fotografií malého Jérôma na obalu čokoládových tyčinek a hysterickou reakcí příznivců Pegidy, žije nejen Německo. Příští týden začíná mistrovství Evropy a „Boatengové“ patří k oporám řady týmů.
Euro 2016 bude noční můrou všech rasistů. Protože jestli pan Gauland prezentoval pohled, který „někteří lidé“ mají, pak je to pohled rasistický. Boateng je po otci Ghaňan, po matce Němec, narozen v Berlíně. Vyznáním křesťan. Proč by ho někdo neměl chtít za souseda? Protože je černoch, to rasistovi přece stačí.
Mimochodem, v bílém Česku by s Boatengem odmítala sousedit více než třetina občanů: „lidi jiné barvy pleti“ by nechtělo mít za sousedy 36 procent dotázaných, zjistil CVVM. V roce 2005 to bylo „jen“ 22 procent.
Národnostně nebo i rasově pestré reprezentační jedenáctky jsou v evropském fotbale už dávno běžné. Pokud je z nich někdo nervózní, tak zaspal dobu, nejen jako xenofob, ale i jako fotbalový divák. Sportovci ze smíšených manželství nebo potomci přistěhovalců se pochopitelně nedostali do národních výběrů na základě pozitivní diskriminace nebo něčeho podobného, ale jedině díky svému talentu a píli. Státní hymnu pějí stejně jako jejich spoluhráči, pot a krev na hřišti cedí taky stejně. Předhazovat jim jejich původ je hanebné, nízké. Pokud se mu vůbec věnovat, pak by spíš někteří zasloužili uznání, jak daleko to coby příslušníci menšiny dotáhli.
Když za Švýcarsko nastupují Francois Moubandje, Blerim Dzemaili, Granit Xhaka, Haris Seferovic, Admir Mehmedi atd., je jasné, že to asi nebudou přímí potomci Viléma Tella. No a co? Hop Swiss!
Selektovat Němce, Švýcary, natož třeba Francouze na „ryzí“ a „částečné“, to není odvážný výkon politické nekorektnosti, ale hloupost. A jak se ten pravý Němec, Švýcar, Švéd pozná? Do kterého kolene budeme zkoumat rodokmeny obránců a útočníků?
Řeč budiž nejen o fotbale. Václav Klaus, když byl podpořit AfD v Porýní-Falcku, na svém webu dojmy z Neuwiedu popsal: Odpolední procházka tímto městem, velmi nevýrazným – samé pěší zóny, ale bez ve válce zničeného historického centra, velmi prázdná poválečná architektura – byla v mnohem poučná. Je to město emigrantů, ale už těch minulých. Jsou tam samé libanonské, arabské, asijské restaurace a kavárny, samý kebab, naprosto nesourodé prostředí. Pocit beznaděje – pro každého, kdo není fanatickým stoupencem multikulturalismu – je naprostý. (Němci asi bydlí na předměstích, žádného jsem tam neviděl.)
Neviděl žádného Němce! Jen Libanonce, Araby, Asiaty, možná i toho Boatenga…, a to přece Němci nejsou, nemohou být. V Klausových očích. Legitimovali se mu? Mluvil s nimi?
Ano, „některých lidí“ se při pohledu na reprezentační soupisky zmocňuje pocit beznaděje. Naprostý. Mají těžký život, o Euru obzvlášť. Kam se podíváš, samý Boateng. Ó hrůzo - invaze zachvátila už i evropské sportovní hodnoty.
