V souvislosti s Krymem někteří čeští politici (Miloš Zeman, Jan Mládek, Jan Hamáček aj.) už dva týdny skloňují „precedens Kosova“. Myslí tím zhruba toto: Když Kosovo v roce 2008 vyhlásilo nezávislost na Srbsku a řada zemí (podle Wikipedie momentálně 108) ji uznala, tak něco podobného by mělo platit i v případě Krymu, pokud se trhá od Ukrajiny.
Údajný precedens: Když se nějaké provincii v nějakém státě nelíbí, má právo se rozhodnout, že ho opustí. A udělat to. Dá se tomu říkat také právo na sebeurčení.
To je ovšem značně diskutabilní. A nejde jen o to, že srovnávat Kosovo - kde tekla krev a které žádalo samostatnost - s Krymem - kde se zatím naštěstí nestřílí, kde Rusům pokud je známo nikdo nezkřivil ani vlásek, a který se za asistence cizí armády chce připojit k Rusku – tak úplně nejde.
Hlavní problém je v tom, že právo na sebeurčení prostě žádným mezinárodním precedentem není. Nemůže být, jinak by to s mapou světa – a v první řadě Evropy – špatně dopadlo. Právo na sebeurčení je určitě „princip“ a „hodnota“, ale ne precedens. Každý případ je jiný. Češi to přece sami vědí, z vlastní historie.
Pokud by existoval „precedens Kosovo“, pak bychom přece mohli vyjmenovat i desítky jiných, mezi nimiž by nesměl chybět „precedens Československo 1918“. Právo na sebeurčení, potvrzené americkým prezidentem Wilsonem, pomohlo založit samostatnou republiku (jako stát Čechů a Slováků). V tu chvíli, okamžitě, se ovšem stejného práva začali dovolávat také „českoslovenští“ Němci. Neuspěli a co bylo dál, víme.
Česká historická zkušenost je v tomto směru bohatá. Vlastně jsme byli přímo u toho, když moderní evropské potíže s právem na sebeurčení začaly.
Ferdinand Peroutka v Budování státu cituje Wilsonova ministra zahraničí Lansinga a jeho deník z mírové konference: „Čím více přemýšlím o Wilsonově prohlášení o právu sebeurčení, tím více jsem přesvědčen o nebezpečí, jež vzniká, vkládáme-li takové myšlenky do mysli některých plemen. Musí se stát základem nemožných požadavků na mírové konferenci a vyvolati zmatky v mnoha zemích… Toto heslo jest prostě nabito dynamitem. Jaké neštěstí, že bylo vůbec kdy vysloveno! Co bídy v budoucnosti způsobí!“
Jak správně – a prorocky – Peroutka dodal, „měli oba Američané pravdu: Wilson sebeurčením odůvodnil svobodu Československa, a Lansing rozborem téhož hesla předpověděl jeho obtíže“.
Podle Peroutky je „zásada sebeurčení, pozorována v celku, vznešená a snadno pochopitelná i prostému rozumu.“ „Jaký jiný stav lépe odpovídá lidské důstojnosti? Snažíme-li se však zásadu uplatnit na jednotlivých případech, vznikávají obtíže těžko překonatelné … Tak se děje zejména v území středoevropském, kde národové prostupují se ve spleti. Máme-li – budiž dovoleno toto přirovnání – v rukou látku kostkovanou, nesnadno jest úplně osamostatniti barvy, jestliže váháme látku rozstříhati.“
Ferdinand Peroutka samozřejmě neviděl do budoucnosti. Nevěděl, kolik anšlusů, kolik vyhlášení nezávislosti a kolik etnických čistek přijde. Nevěděl, že se rozpadnou kolonie, Sovětský svaz, Jugoslávie nebo Československo. Ale řekl bych, že si dobře uvědomoval, že právo na sebeurčení, které stálo u zrodu Československa, vypadlo z dokořán otevřené Pandořiny skříňky. Ve zbytku dvacátého století se to potvrdilo mnohokrát, potvrzuje se to dodnes.
Odvolávat se na precedenty nemá smysl, ani v případě Krymu. Je to chyba, někdy může být i nebezpečná: Ne každou látku jde rozstříhat na kousky bez porušení původní podstaty.
Mimochodem: Rusko žádný kosovský precedens neuznává, protože neuznává samostatné Kosovo.
