My Češi slyšíme na různé jobovky, jsme nespokojení, hodně si stěžujeme, bojíme se budoucnosti. Vnímáme se jako oběti. Jako že my nemůžeme nic moc dělat a osud si s námi zlovolně pohrává. Necháváme ovšem plavat i věci, které většina z nás může ovlivnit, dokonce je za ně odpovědná. Podle čerstvého zjištění Světové zdravotnické organizace (WHO) jsme nejtlustší národ v Evropě. Ženy i muži jsou v žebříčku WHO na prvním místě v obezitě. A podle expertů trend tloustnutí, nadváhy a obezity pokračuje dál.
Druhá věc, ve které jsme první, a dokonce první na světě: spotřeba piva. Vypijeme zhruba 144 litrů na hlavu za rok. A třetí české evropské i světové prvenství: jsme prý nejateističtější země světa. Máme nejméně věřících obyvatel. Souvisí ty tři oblasti nějak? Obezita, konzumace piva a nevíra? Ty první dvě určitě.
Mezi dospělými trpí nadváhou 72,3 procenta žen a 60,3 procenta mužů. Strašná čísla. A žije u nás 32,7 procenta obézních dospělých žen a 32,6 procenta obézních dospělých mužů. O moc lépe na tom nejsou naši potomci. Obezita a nadváha u nás postihuje 20 až 30 procent dětí. Asi dvě třetiny z nich se tloušťky nezbaví ani v dospělosti, často mají od dětství vážné zdravotní obtíže. Starší učitelky si všímají, jak jsou dnes děti méně pohyblivé, nemotorné. Třeba v první třídě některé holčičky a kluci neumějí normálně vyjít do schodů. Stoupají o stupeň výš vždycky stejnou nohou a druhou za ní dosunou.
Absurdní zároveň je, že se moderní společnost, i ta česká, donekonečna zabývá tloustnutím a dietami, tedy hubnutím. Skoro každá žena i leckterý muž tohle řeší. Ve svém okolí jistě neustále potkáváte lidi, kteří „zahájili dietu“, kteří „shodili pět kilo, patnáct kilo“, kteří chodí ke specialistovi, aby zhubli, kteří by chtěli zhubnout. A zároveň tuny lidí, kteří „zase nabrali“, kteří „vzdali dietu“ (byla špatná), kterým „zase nezabrala zeštíhlovací kúra a už doopravdy nevědí, co si počít“.
Takže o váze, nadváze a obezitě neustále mluvíme, zabýváme se svým tělem a hlavně těly těch okolo („Všimla sis, jak přibrala? Bejvávala jak niť!“), ale zároveň jsme se jako národ doslova prožrali a propili a procukrovali a proseděli až k evropskému obéznímu prvnímu místu.
Zločinné vykrmování dětí
Nemluvím teď o lidech, kteří mají nějakou nemoc a kvůli ní, ačkoliv za to nemohou, přibírají. Mluvím o lidech, kteří prostě moc jedí a málo se hýbají, jsou nadměrně líní a pohodlní a nic se sebou nedělají. Existuje nějaká cesta, jak je přimět k tomu, aby změnili životosprávu? A má vůbec stát, společnost, na tohle nějak dbát? Je mi něco do toho, že někdo jiný vypadá jak sunoucí se hora sádla nebo odpočívající zápasník sumo?
Nejvíc mi do toho je u dětí. Nechat děti sklouznout do nadváhy a pak i obezity je velmi často vina rodičů, lhostejnosti a pohodlnosti rodičů. Jenomže odpovědnost matky a otce za děti se u nás, alespoň opticky, pořád snižuje. Čím dál víc odpovědnosti jako by nesla škola. Což je nesmysl a chyba. Pokud lékař vidí, že má sedmiletá holčička nadváhu, měl by, alespoň podle mne, rodiče upozornit, že něco dělají blbě. Případně sociálku. Je to přece úplně nesmyslné poškozování dětí.
Řeší to některé letecké společnosti. Tlustí lidé si musí připlatit sedačku navíc. Protože se vedle nich nedá sedět. V kině nebo autobuse u nás to zatím provozovatelé nezavedli, ale měli by. Nedávno jsem jel autobusem na jih Čech a polovinu cesty na mně ležel neskutečně tlustý chlap. Velmi nepříjemný zážitek. Nakonec jsem stál v uličce. – Mimochodem v hospodě si také za dvojitou porci musí připlatit.
Dnes každý ví, že nadváha a obezita spouštějí vážné nemoci. Cukrovku, srdeční choroby, kloubní potíže, rakovinu atd. Podle expertů státní kasa ročně zaplatí na choroby spojené s obezitou minimálně půl bilionu korun (pět set miliard, tedy pět set tisíců milionů). Půlka jde na léčení, půlka pak na sociální a další výdaje. Nejen to, život velmi tlustého člověka je velmi omezený, a čím je starší, tím víc marodí a méně žije.
Tlustí = velká voličská síla
Tohle všecko se dlouho ví. Nadměrně tlustých lidí je opravdu hodně, takže tvoří i velkou voličskou sílu. Dost možná právě tohle silně omezuje odvahu politiků dobrovolnou obezitu, tedy tu, kterou nevyvolala nějaká jiná choroba, zakalkulovat do zdravotního pojištění. Chtít od nich víc peněz.
Obecně platí, že je tato platba v Česku solidární. Kdo víc vydělá, ten víc platí. Ale není od věci hledat cestu, jak do zdravotního pojištění promítnout životní styl. Pokud budete pilot formule 1, asi budete za životní pojistku platit víc, to dá rozum. Pokud si postavíte dům u řeky, která se pravidelně rozvodňuje, asi vám ho nikdo nepojistí proti povodni. Nebo se nedoplatíte. Ale když žijete na dortech a pivech, sotva se valíte, máte cukrovku a v kině zaberete dvě místa, na zdravotní pojištění dáváte stejně jako kolega, který má ideální váhu a třikrát týdně běhá. Což není fér.
Nejsme tak docela ateističtí. Věříme na spotřebu. A holt je to i vidět a holt za to, hubení jako otylí, přiblble solidárně platíme.
Samo sebou je taková úvaha „nesolidární“. Navíc, jak mi řekl nedávno jeden pravicový politik, „mohla by strhnout lavinu“. Tím myslel, jak mi vysvětlil, že by potom na zdravotní pojištění měli víc platit taky mnohaletí kuřáci a alkoholici a feťáci. No a kam bychom pak přišli, že. Která partaj si to vezme na triko? – Jenže takhle to stát bude muset časem udělat. Necítím žádnou solidaritu s někým, kdo se přecpává a kyne, i když ví, že mu to ničí a zničí zdraví.
Ale už vůbec žádnou solidaritu necítím s rodiči, kteří futrují sladkostmi svoje dítě nebo děti, kteří je nechají, ať jsou vykrmení, ať se nehýbou a ať jen spokojeně kynou. Otcové a matky, kteří své děti takhle ničí, a není jich, jak víme, málo, by měli taky začít přispívat na jejich budoucí léčbu.
Ale jak už řečeno, dnešní politici si netroufnou udělat přímou úměru mezi vědomým sebepoškozováním nebo vědomým poškozováním dětí a platbami na zdravotní účty. Takže zůstane u varování, u řečí a nářků: jak tloustneme, jak jsme na tom nejhůř v Evropě a jak bychom měli míň jíst a víc cvičit. Zároveň budeme jako národ pořád tlustší, až se staneme nejtlustšími na celém světě. A stejně nám to bude v podstatě fuk.
Protože my nejsme tak docela ateističtí. Věříme na spotřebu. A holt je to i vidět a holt za to, hubení jako otylí, přiblble solidárně platíme. Dokud na to máme.
