Karel Hvížďala Karel Hvížďala | Komentáře
17. 4. 2016 15:08

Karel Hvížďala: Demokracie je permanentní krize. A referenda na tom nezmění vůbec nic

Ti, kdo žádají více demokracie, jsou často zároveň právě těmi, kteří by ji rádi rozbili.
Svátek demokracie nepřeceňujme. (Řecký premiér Tsipras v obležení fotografů hlasuje v referendu.)
Svátek demokracie nepřeceňujme. (Řecký premiér Tsipras v obležení fotografů hlasuje v referendu.) | Foto: Reuters

Často slyšíme: Demokracie je v krizi. Lidé jsou nespokojení. U sousedů stoupají preference Alternativy pro Německo, Marian Kotleba je hejtmanem a poslancem, a i u nás by jednoho dne mohl docent Konvička zasedat v parlamentu. Co se děje?

Může za to velké odcizení voličů od současného politického provozu. Politici ztrácí legitimitu, tradiční strany ztrácejí nejen členy, ale i příznivce. V této souvislosti zaznívá i otázka: Neměli by se občané více podílet na politickém rozhodování? Odpověď zní: Ne!

Jak nedávno řekl Jean Asselborn, ministr zahraničí Lucemburska, po odmítnutí asociační dohody EU s Ukrajinou nizozemským hlasováním: "Kdo chce položit Evropskou unii, stačí mu k tomu uspořádat pár podobných referend." Asselborn se domnívá, že referendum v normální parlamentní demokracii není příhodný instrument, kterým lze hledat odpovědi na složité otázky. Stačí se podívat do nedávné historie: Kdyby nechal v sedmdesátých letech sociální demokrat Helmut Schmidt hlasovat o umístění amerických raket Pershing II v Německu, většina obyvatelstva by to odmítla. On ale toto rozhodnutí učinil, odpovědnost vzal na sebe, a tím definitivně přičlenil Německo k Západu. Dnes je i kvůli tomu považován za jednoho z největších německých politiků po Bismarckovi a Adenauerovi, ač tenkrát se proti jeho rozhodnutí masově protestovalo.

Publicista Jakob Augstein cituje politology, kteří tvrdí, že právě kvůli tomu máme v každé demokratické zemi parlament: ten chrání demokracii před lidem a lid před sebou samým. Protože lid, což je paradoxní pravda, si s demokracií nikdy neví moc rady. Hlas lidu (či spíše masy, která je manipulovaná momentálním strachem) a pokrok jsou dvě kategorie, které si nikdy a nikde nepodávají ruce.

My nechceme stejně jako třeba Švýcaři minarety, odmítáme stejně jako Poláci běžence ze Sýrie, i když jsme členy Evropské unie a dobrovolně jsme přistoupili na její pravidla a měli bychom se chovat solidárně. Kdyby u nás bylo lidové hlasování o asociační dohodě EU s Ukrajinou, asi bychom taky byli proti. Ale rozumné ani pokrokové to nejspíš není: měli bychom se domluvit jasně na tom, kde hranice Evropy končí, zajistit jejich ochranu a podílet se na - byť třeba dočasném - začlenění běženců, kteří již v Evropě jsou, do života.

Volby a referenda - jak upozorňují vědci - nevedou k větší rovnosti. Vědci, kteří zkoumají volby, moc dobře vědí, že nižší sociální vrstvy chodí méně k volbám a ti, co se jim vede lépe, se zase víc angažují. A podle toho vypadají vždy výsledky všech referend. Na výsledku referend se nepodílí lid, ale pouze určitý segment vzdělanějších, z nichž ještě většinu tvoří muži, a ti chrání své postavení. "Přesto, že to víme, stále se mylně tvrdí, že výsledky referenda představují společný zájem," říká politolog Wolfgang Merkel.

Tím si lze snad vysvětlit, proč v posledních dvaceti letech zvláště na Západě vzrůstá neúnosně sociální nerovnost, i když tam existují svobodné volby. Totéž ovšem lze říci i o středoevropské České republice. Z toho jasně vyplývá, že volby nejsou a nemohou být jediným vhodným a dostačujícím prostředkem pro zachování přijatelnější rovnosti. Proto také konečným měřítkem preferencí nejsou nikdy průzkumy, ale pouze historie.

Nebo, jak se ptá komentátor Augstein: Je Donald Trump demokrat, protože se zúčastní prezidentských voleb v demokratické zemi? Odpověď je podle něj zřejmá: Není. Volby jsou jen nutnou součástí, ale rozhodně ne dostačující podmínkou demokracie. Už proto ne, že často právě ti, kdo žádají více demokracie, jsou zároveň těmi, kteří by ji rádi rozbili, jak se můžeme přesvědčit i my doma, když o ní hovoří například komunisté.

K fungující demokracii nutně patří úcta k Ústavě a zákonům, dělba moci, fungující soudy, nezávislé státní zastupitelství, svobodná prestižní a veřejnoprávní média, respekt k oponentům a permanentní debata o demokracii samotné. Skutečná demokracie je nikdy nekončící proces. A proto se o ní někdy hovoří jako o permanentní krizi.

Tento příběh je knihou o nás a jde jen o to, jestli jsme ho kvůli aktualitám nezapomněli číst.

 

Právě se děje

Další zprávy