Jan Gazdík Jan Gazdík | Komentáře
1. 4. 2015 11:00

Kde se vzaly koláče, pivo a nadšení z amerických dragounů

Jsou snad čeští vojáci o tolik horší? Určitě ne. A základny NATO už tu přece máme – ty své.
Nadšení je O.K., ale nezapomínejme, že máme i vlastní armádu.
Nadšení je O.K., ale nezapomínejme, že máme i vlastní armádu. | Foto: Vojtěch Marek

Kolona obrněnců zmizela za Rozvadovem. Sbohem, Dragounská jízdo! Už dlouho nebyly a zřejmě opět dlouho nebudou Spojené státy americké tak nadšeně (místy až pateticky) vítány, obdivovány, a někdy dokonce i zvány, aby tu "konečně tu svou základnu natrvalo postavily". Vždyť přece Američané jsou (což s přihlédnutím k imperiálním choutkám Moskvy a její okupaci Krymu zpochybňuje málokdo) zárukou evropské bezpečnosti!

V tom všeobecném nadšení z průjezdu 2. pluku americké kavalerie si kladu nicméně otázku, zda tím obdivem k našim spojencům, máváním americkými vlajkami, nabízenými koláči, pivem, ba slivovicí přece jen tak trochu neurážíme české vojáky a neděláme z nich nekňuby neschopné postavit se agresorům. Jako bychom najednou při tom "objevování Ameriky" a výzvách ke stavění základen NATO zapomínali, že základny NATO tu od roku 1999 (kupodivu!) už máme. A třeba ta letecká v Čáslavi, chemická v Liberci či speciálové v Prostějově si v ničem nezadají se špičkovými aliančními pluky. Některé české armádní základny jsou navíc - a jen tak mimochodem - již neodmyslitelnou součástí elitních sil rychlé reakce NATO.

Pomozme si a bude nám pomoženo

Jen kvůli místy až nekritickému poohlížení se po ochraně silným spojencem mohou být čeští politici bombardováni otázkami, "aby přiznali konečně barvu, zda souhlasí s rozmístěním základen NATO v Česku"?! A protože nemají povětšinou ve struktuře, kompetencích NATO a tím i postavení české armády v Alianci moc jasno, bojí se odpovědět ANO a stejné je to s jejich NE.

Jasný je snad pouze fakt, že Češi toho (nehledě na své šestnáctileté členství) o Severoatlantické alianci stále mnoho nevědí. Od jejího vzniku (4. dubna 1949) v ní totiž platí zásada, na níž se v posledních letech často zapomíná: pomoz si v nouzi především sám a pak bude i tobě spojenci co nejrychleji pomoženo (což mimochodem vyplývá i z článků 3 a 5 Severoatlantické smlouvy). Vyjádřeno postesknutím si velitele pozemních sil Jána Gurníka: "Česká armáda paradoxně doplácí na členství republiky v NATO. Lidé totiž podlehli iluzi, že už není třeba investovat do obrany, protože nás Aliance ochrání." Tato plukovníkova výtka platí ovšem (možná především) i pro Litevce, Estonce či Lotyše, kteří sice po rozmístění základen NATO pod tíhou strachu z Ruska volají, avšak doslova nicotná výše jejich obranných rozpočtů nevypovídá o ochotě pomoci spojencům, kdyby se ocitli v nouzi jiní, například Češi. Je to naopak Česká republika, kdo vysílá své stíhače k ochraně vzdušného prostoru pobaltských států, protože tyto země na nadzvukové letectvo rezignovaly.

Národem bolševiků?

A pak je tu při úvahách nad jásajícími Čechy pod americkými vlajkami druhý pohled. Na náměstí a do ulic je z gaučů nevytáhli podle uznávaného psychologa Daniela Štrobla ani tak projíždějící kavaleristé US Army, jako rozčilení z té části českých politiků, které lze s nadsázkou (anebo bez ní?) označit za pátou kolonu Moskvy. "Většině Čechů s nimi jednoduše už došla trpělivost, takže svými sympatiemi k dragounům dávají najevo, že nejsme národem bolševiků, jak by se mohlo podle vyjádření některých politických lídrů našim spojencům zdát," říká Štrobl, jenž se v minulosti podílel na exkluzivních sociologických výzkumech v krizových částech světa. Nadšení příznivci kavaleristů, kteří na průjezd obrněnců US Army čekali i několik hodin, mohou být možná mnohým lidem k smíchu, pro psychologa Štrobla jsou ale prý zárukou, že druhý Mnichov se konat nebude a že Česko vždy civilizačně patřilo k Západu.

 

Právě se děje

Další zprávy