Kvůli kupčení s hlasy se budou opakovat komunální volby v Chomutově, rozhodl ve středu soud. Město s padesáti tisíci obyvateli je zatím největším, kde se musí po prokázaných volebních podvodech hlasovat znova. Není to vůbec maličkost. Nejen proto, že uspořádat takové volby něco stojí, peníze i čas, a těžko předpokládat, že to dostane k úhradě ten, kdo v říjnu kupčil.
Fenomén nákupu a prodeje hlasů se letos rozvinul naplno. Vůbec nehrálo roli, že se po minulých zkušenostech zpřísnil zákon, za trestný čin maření voleb hrozí až tři roky kriminálu. Tento způsob, jak zmáknout volby, je u místních mafií a mafijek stále populárnější. Hlasuje se v malém, komunálním měřítku, takže nejde o milionovou investici. Dvě, čtyři stovky na osobu stačí.
Cynik by řekl – a co má být? Copak svůj hlas „neprodává“ každý z nás, copak si ho od nás politici „nekupují“ svou volební kampaní a sliby? Tady se to děje jen napřímo, z ruky do ruky.
V tom případě by ale cynik měl emigrovat z demokracie, protože ta předpokládá, že ji obývají svobodní a na rozhodování se podle svého svědomí podílející občané. Anebo neobývají, a v tom případě cynici mohou zůstat tam, kde jsou. A vykašlat se na okolky a vegetovat. Je to prosté.
Právní termín „společenská nebezpečnost“ dostává u zločinu nakupování hlasů nový význam. Nebezpečí pro (demokratickou) společnost je svým způsobem maximální, protože demontáž voleb v důsledku nabourává podstatu společenského uspořádání. Nejde jen o samotný cinknutý výsledek, ale o důvěryhodnost voleb jako takových. O pocit, že mají smysl.
Neplatné volby navíc znamenají, že u moci zůstávají ti, kdo měli být volbami vystřídáni - nebo potvrzeni - a de facto přesluhují bez mandátu. (Mimochodem, v Chomutově volby zažaloval jejich vítěz, takže byl – očima cynika – sám proti sobě. Místo aby si primátor šel sednout na radnici, musí začít znova od začátku, od volební kampaně, a samozřejmě nemá nic jistého. Nové volby budou nejdřív v březnu 2015.)
Nepřímým efektem toho všeho je, že to – tedy volby – lidi prostě přestává bavit. Respektive zajímat. Jako by nestačilo, co se s jejich hlasy děje při povolebních vyjednáváních. Poznat souvislost mezi tím, koho volili a jak volby dopadly, a výsledným koaličním a personálním uspořádáním radnice je někdy docela náročné. Vítězové běžně končí v opozici, lídři odcházejí do zapomnění.
Pak se divte, že volební účast klesá. Je nízká. Což je ale základní podmínka pro to, aby kupčení s hlasy vůbec mohlo fungovat. Čím míň lidí k urnám přijde, tím snazší a účinnější manipulace je. Takže svým způsobem jsou spoluviníky všichni, kdo volby ignorují.
Policie, neziskovky a úřady všechna kupčení neohlídají nikdy, ani sebepřísnější tresty nepomohou. Jediná perspektivní cesta, jak bezskrupulóznímu obchodování s hlasovacím právem zabránit, je chodit k volbám – zadarmo a dobrovolně.
