Jiří Dienstbier (ČSSD) chce změnit české prostředí. Rád by víc žen v politice. Je to socialista, tak to chce prosadit shora, změnou volebních zákonů. Změna je to prostá: na kandidátkách stran musí být alespoň třetina žen. Pokud je neseženou, pak dostanou méně peněz od státu. Pokud na kandidátky dosadí více než jednu třetinu dam, dostanou peníze navíc, odměnu. Jiří Dienstbier chystá cosi jako „paragrafový donucovací prostředek“.
Provokuje. Není to suchý ministr. Rigidní societu dráždí. Představte si hospodský hovor o kvótách pro ženy. „Co to je za kravinu? Ženská patří za plotnu.“ Nebo: „Hele, když je tak chytrej, proč na svý místo nepustí ženskou, co?“ Nebo: „Běda mužům, kterým žena vládne.“ Další varianta: „Víc ženskejch? To jako že víc Nagyovejch?“ Nebo aktuální hovor: „Viděli jsme, jak se ženský štěkly na spravedlnosti, Válková s Marvanovou. Musel tam přijít chlap, aby byl klid.“ Pokračovat lze libovolně dlouho.
Jak by to asi vypadalo v kavárně, kde nesedí muži? Tématem hovoru žen by se kvóty nejspíš nestaly. A kdyby náhodou? „Stejně nás tam nepustěj, to si buďte, holky, jisté.“ Nebo: „A jak bychom to asi stíhaly? Práci, domácnost a politiku?“ Případně: „To by se musela změnit společnost. Nejsme v Německu, kde vládne Merkelová a funguje to.“
Podle české ústavy jsou si lidé rovni v právech. Za rovných podmínek mají ve volbách přístup k veřejným funkcím. Jak to vypadá v reálu? V české vládě sedí 17,65 procenta žen. Ve Sněmovně 19,5 procenta. V Senátu 17,3. V krajských zastupitelstvích 19,7 procenta. Není třeba dodávat, že na Hradě sedí pán - Miloš Zeman. Pro srovnání: v europarlamentu zasedá 23,8 procenta žen. Ani tam nenajdeme padesátiprocentní zastoupení, rovnost pohlaví.
Sociální demokracie nedávno přijala vnitrostranické referendum. Jednou ze tří otázek bude, jestli členové souhlasí, aby minimálně 40 procent všech kandidátů do zastupitelstva kraje a Sněmovny tvořily osoby opačného pohlaví. - Zvláštní, že ČSSD raději nepočká na výsledek hlasování. Co když kvótování sami její členové odmítnou?
Jinak výhrady jsou notoricky známé: kvótování není demokratické, násilně ohýbá přirozené tendence společnosti, je to sociální inženýrství. – Je však „demokratické“, že je žen v politice zastoupena pouhá pětina?
Běda ženám, kterým muži vládnou
Další, ryze pravicový argument: Podporovat se mají schopní jedinci, bez ohledu na to, zda se jedná o muže, nebo ženy. – No ano. A právě proto zřejmě Dienstbier sahá po kvótách. Aby podpořil schopné ženy, které mají méně šancí.
Některé ženy říkají, že zavádění kvót je urážlivé, že to z nich dělá jakousi horší část společnosti, která potřebuje pomoct. Přitom ony se cítí rovnocenné, tedy uražené tím podceňováním. V hlubší vrstvě tohoto postoje najdeme tedy přesvědčení, že ženy do politiky nechtějí. Kdyby chtěly, tak by v ní dávno naplno fungovaly.
Bylo by zajímavé – a historicky spravedlivé – dožít se stavu, kdy bychom o kvóty škemrali my, utlačovaní, podceňovaní, odstrkávaní a hůře placení muži.
Společnost Fórum 50 %, která se zabývá rovností pohlaví, ale upozorňuje: zastoupení žen a mužů je nevyrovnané na všech úrovních rozhodování. Nejen v politice, taky ve firmách a úřadech. Ženy jsou ve stejných funkcích, jaké zastávají muži, placeny o 30 procent hůř. Odtud jednoduše plyne, že ženy jsou prostě diskriminovány.
Další „geniální“ argument proti. Pokud budou kvóty pro ženy, pak by mělo existovat i povinné zastoupení na kandidátkách pro muslimy (pro Čechy děsivá představa), cyklisty (pro Čechy děsivá představa), lesby a homosexuály, Romy (pro bílé děsivá představa), pro postižené, pro mladé lidi, pro důchodce. Pro cizince trvale usazené v republice. Případně pro černochy, ti se dají také dobře odlišit.
Problém ovšem je, že oproti všem možným dalším skupinám je žen prostě pořád polovina, dokonce lehká nadpolovina. A to trvale. Nelze proto popřít, že jejich pětinové zastoupení v politice vypadá pramálo logicky a "přirozeně".
Jako protiargument se také často uvádí, že ženy přece nejsou lepší než muži. Tak proč je někam strkat. Ženy možná nejsou lepší (i když méně páchají trestnou činnost a mnohem bezpečněji řídí auta), ale jsou jiné. Jinak uvažují. Když jich je v politice málo a obvykle na nevýznamných místech, pak svůj jiný pohled, jiný styl, jiné metody dohovoru, jednání, nemohou při řízení země prosadit.
Ani to možné u nás není možné
Argumenty pro kvótování? Jeden je naprosto zásadní. Maskulinní česká politika není zdravá. Odpuzuje. Voliči se od stran a od politiky odvracejí. Cítí se znechuceni. Možná, není to jisté, možná by ženy pomohly změnit její tvář.
Dlouhodobě jich je v politice málo. Navíc muži ovládané strany dovolují nahoru, na významná místa často proniknout ženám, které se jim podřizují a které se jim podobají. Podle názoru expertů lépe vždy pracují pestře složené skupiny, tedy také smíšené, oboupohlavní.
Traduje se, že země s vyšším zastoupením žen zaznamenávají nižší míru korupce. (Mimochodem, máme muže-kmotry, ale nenajdeme u nás ženy-kmotry. Čím to?)
Další podivuhodný fakt: vysokou školu u nás vystudovalo 61 procent žen, tedy jen 39 procent mužů. Ženy jako skupina jsou jednoznačně školenější. A ještě jeden opomíjený prvek – ženy mají obvykle jiné životní priority.
Kvóty jsou sice u nás především pravicí považovány za „nedemokratické“ či „demokracii zabíjející“, ale přesto je používá skoro šedesát zemí na světě, mezi nimi Francie, Polsko, Belgie, Slovinsko a další.
Moudré hlavy také rády říkají: Nechme to přirozenému vývoji. U nás ten vývoj trvá už čtvrt století a padesát na padesát to stále není. Poměr se nijak nemění, neposouvá k lepšímu. Možná za sto let? Až chlapy přestane politika bavit? Přiznejme si, ani za sto let to není jisté. - Popravdě je velmi těžké najít zásadní, pádné argumenty proti kvótám.
Zvláštní věc: Jiří Dienstbier sice navrhuje kvóty, ale kupodivu pouze třetinové. Proč nechce, aby strany měly na kandidátky posílat rovnou 50 procent žen? - Zjevně proto, že „politika je uměním možného“. A reakce ostatních partají napovídají, že ani to možné u nás není možné.
Mají se tedy kvóty ve volebním zákonu objevit? Jsme strašně nepružná společnost (pokud nejde třeba o chytré mobily, tam se jevíme pružní jak rybářské pruty). Změny polykáme hůř než tygr seno. Občas nějakou naordinovat by nám vůbec neškodilo. Třeba by kvóty pomohly. Proč to nezkusit? (Mimochodem, třetina žen na kandidátkách neznamená, že voliči musí pouze třetinu nebo naopak celou třetinu zvolit.)
Bylo by zajímavé – a historicky spravedlivé – dožít se stavu, kdy bychom o kvóty škemrali my, utlačovaní, podceňovaní, odstrkávaní a hůře placení muži.
Jedno můžeme tušit: Dienstbier s kvótováním neuspěje. Chlapi v partajích se o to postarají. A kdyby ne, vyjedou blaničtí rytíři (zase muži) a udělají tady pořádek.
