Souprava zpráv, že se letos máme líp než dřív, se opravdu nedá přehlédnout. Máme? Průměrný Čech a jeho peněženka určitě.
Benzín je teď nejlevnější za posledních šest let, litr pod 29 korun. V roce 2012 byl za 38, vzpomínáte? Nezaměstnanost druhá nejnižší v Evropské unii po supící hospodářské lokomotivě Německa. Inflace? Prakticky veškerá žádná. Ekonomika šlape, hrubý domácí produkt stoupl za rok o 4,5 procenta.
Češi si letos nabrali hypotéky za 180 miliard, nejvíc v historii. Zdá se jim, že je mají z čeho splácet – reálné platy stouply o 3,5 procenta. A to ještě odbory hlásí konec levné práce.
Roste poptávka po Vánocích na pláži, cestovní kanceláře oznámily, že většina exotických pobytů je vyprodaná. Dvojí dovolená, v létě moře, v zimě hory, se bere jako čím dál dostupnější standard.
Podle průzkumu se chystáme do dárků, výzdoby, jídla a stromečku investovat 7700 korun, o tři stovky víc než minule. A české e-shopy zaznamenaly 14. prosince nejvyšší útratu v historii.
Materiální prosperita – její průměr a součet, zahrnující bohaté i nuzné, žádané profese i horníky – se ale nepromítá do společenské atmosféry. Jistě, politiku lidé hodnotí lépe než před několika lety. Žádné sociální nepokoje. Ale cítíte snad ve vzduchu spokojenost, optimismus? Ani náhodou. Spíš blbá nálada, než soulad. Jedovaté poměry. Vaří se žluč, pěstují ostré černo-bílé rozpory – jsi pro, nebo proti? S námi, nebo proti nám?
Řeč je hlavně o neuróze kolem uprchlíků, islámu, teroristů, jiných kultur, hord a o tom, co z ní plyne. Utečence tu sice – na rozdíl od rostoucího blahobytu – skoro žádné nemáme, přesto je „to všechno“ kolem nich pro pocit z doby jakoby rozhodující. Jak to? Proč je strach z cizího tak silný, stejně jako zášť mezi námi samotnými podle toho, jak s ním nakládáme? Proč nemáme rádi nejen imigranty, ale ani sebe navzájem? Proč to vypadá, že je tak zle, když je vlastně docela dobře?
Jenže není to tak, že by „kladný“ úkaz kompenzoval ten „záporný“. Že by dobré zprávy – žijeme si velmi slušně – neutralizovaly zprávy s potenciálem hrozby.
Je to dokonce opačně. Čím lépe se začínáme mít, a vnímáme to, tím spíš si chceme svůj status uchovat. Ubránit ho, pojistit si ho, nepřijít o něj a neubrat na něm. To je jeden z důvodů, proč jsme poplašení víc, než je nutné.
Psychologicky to funguje tak, že zlepšené materiální podmínky naše obavy zesilují. Jestli vědomě, nebo podvědomě, to je skoro jedno. Pro životní úroveň platí přiměřeně totéž, o čem mluví filozof Miroslav Petříček v souvislosti faktorem bezpečí: Co to znamená, být vystaven riziku, známe jen z internetu, tedy z obrovské distance. Ale právě proto nás děsí víc, než by bylo normální, nejen teroristé, ale i běženci, kteří jsou bez protekce a chtěli by žít v bezpečném světě jako my. Přicházejí zvnějšku, z míst, do nichž jsme odložili a stále odkládáme vlastní deficity, proto – myšlenkový zkrat – je vnímáme jako hrozbu. Proto je také marné apelovat na soucit: privilegovaní tuší, že jako privilegovaní mohou žít jen jako privilegovaná menšina.
Máme se dobře a máme dojem, že nám to někdo chce vzít. Kdybychom se měli hůř, neřkuli špatně, není samozřejmě jisté, že bychom se k uprchlíkům většinově stavěli jinak než dnes, že by hysterie okolo nich a mezi námi byla jiná. Ale udělat z migrujících cizinců viníka toho, že máme hloub do kapsy, to by asi – obzvlášť v našem případě – jen tak nešlo. Zato účinkují jako působivé riziko pro udržení blahobytu.
