Kritické psaní o mluvčím prezidenta republiky Jiřím Ovčáčkovi bude vždycky zatížené rizikem vzájemného kulturního nedorozumění. Tak značným, že podobné situace se někdy řešívají mlčením: nemá smysl popisovat, co je špatně a proč. Je to buď očividné, nebo marné, nebo obojí.
Tohle je ale zvláštní případ. Jiří Ovčáček je muž s nepopiratelným vlivem na občany České republiky. Mediální VIP. Možná opinion maker! A také vysoký státní zaměstnanec. Název jeho funkce zní „ředitel Odboru tiskového a tiskový mluvčí prezidenta republiky“.
Na jeho oficiální statut se často zapomíná. Především, zdá se, na něj zapomíná sám Ovčáček, když si to se svými oponenty, s prezidentovými oponenty, nebo vůbec s různými všelijak pojmenovanými a onálepkovanými skupinami obyvatelstva rozdává na Facebooku a v jiných médiích jako rovný s rovnými. Ale tak to totiž, je mi líto, není.
Jiří Ovčáček má samozřejmě svůj hradní popis práce, jenže ten mají i desítky jiných tiskových mluvčích a sekčních šéfů. A nikdo z ostatních zaměstnanců státu se Ovčáčkovi ve veřejné prezentaci ani vzdáleně nepodobá. Kdyby to zkusil – teoreticky si představme dejme tomu ministerstvo životního prostředí –, vyvolal by zděšení, co si to dovoluje. A dostal padáka.
Ale když je někdo ústy prezidenta, tam je to jinak? Jistěže není. Pokud nejste ústy prezidenta Miloše Zemana.
Jiří Ovčáček v běžné komunikaci typu Facebook mluví jako by za sebe, obvykle jsou to jeho autonomní výroky, většinou se neodvolává na "pan prezident se domnívá, že...". Jako Zemanovo o nějakých pětatřicet let mladší alter ego – teď je řeč o obsahu a formě toho, co říká – jen kopíruje problém, který má se „svým“ národem jeho nadřízený. Také Ovčáček hovoří, jako by neexistovala jedna, ale několik druhů veřejnosti, podle toho, jestli prezidentovi (a jemu) naslouchají s porozuměním, nebo ne. V zásadě jde ale jen o dva tábory: slušné občany a podvratné živly.
Volený politik si může víceméně říkat, co chce, na svou odpovědnost. Ale když na to s podobnou ráží jde státní zaměstnanec, to je něco jiného. Jiřího Ovčáčka platí ze svých daní i ti, do kterých se naváží, počínaje domněle zfašizovanou pražskou kavárnou. A on má vykonávat jednu službu jedné veřejnosti.
Tiskový mluvčí je tu od prezentace prezidenta a jeho úřadu, nemá co popichovat, snižovat, osočovat druhé, bojovat s polovinou veřejného mínění. Ale to, že Ovčáček nerozumí své roli, je jen důsledkem toho, že jí nerozumí Miloš Zeman. Jede si sólo závod.
17. listopadu na Facebooku informoval: „Skuteční extremisté se nesejdou na Albertově. Skuteční extremisté, kteří ohrožují bezpečí nás všech svou bezbřehou vstřícností k nelegálním migrantům spojenou s nenávistí a pohrdáním vlastním národem, se sejdou na jiných místech v Praze.“ To je rozhodně názor a není možné ho někomu upírat. Tak jako je možné mít názor, že tiskový mluvčí prezidenta takhle mluvit v žádném případě nemá. Když o blíže nejmenovaných - to je navíc faul - skupinách občanů prohlásí, že „nenávidí vlastní národ“, je to opravdu zlé. „Skuteční extremisté, kteří pohrdají našimi životy.“ V nezkrotné pýše a ješitné nadřazenosti, zapomněl dodat.
Jiří Ovčáček jednou řekl, že na práci v Haló novinách není příliš hrdý. Ale zjevně mu nedělá problém vyjadřovat se jazykem Rudého práva a Anticharty.
V Národním divadle tehdy taky nezaznělo jméno Havel, byli to jen však-vy-víte-kdo. Ztroskotanci a zaprodanci.
Studenti na Albertově, to byla podle Ovčáčka předem připravená provokace „ku laskavému pošimrání antizemanovského mediálního mainstreamu“. Nebo hlásných troub angloamerického imperialismu, vyberte si.
Zemanův pojem „řvoucí stádo“ plní podobnou prezentační roli a hledá stejné publikum jako v 70. letech „Atentát na kulturu“, propagandistický televizní dokument o vlasatých hudebních z The Plastic People of the Universe. (Název „Řvoucí stádo“ by mu taky slušel.) Jiří Ovčáček se s oblibou pohoršuje nad nekulturností, verbální agresí nebo vulgaritou – a její násobně intenzivnější projevy u lidí, jejichž názory souzní s prezidentem nebo třeba Blokem proti islámu, přehlíží. Svoboda slova, zní univerzální odpověď v takovém případě. To je licoměrné.
Ještě jednu administrativní záležitost. Není úplně jasné, jestli tiskový mluvčí spadá pod služební zákon, nebo ne, tedy jestli je v tomto smyslu úředníkem; ředitel odboru jím je určitě. Jiří Ovčáček se tak jako jeho někteří kolegové nachází v dvojjediné roli, takže s touto poznámkou vzpomeňme Etický kodex úředníků a zaměstnanců veřejné správy, schválený vládou 9. května 2012. V Článku 3 mě zaujala myšlenka: „Ve vztahu k veřejnosti jedná úředník a zaměstnanec veřejné správy s nejvyšší mírou zdvořilosti, vstřícnosti a ochoty a bez jakýchkoli předsudků.“
