Jan Lipold Jan Lipold | Komentáře
2. 1. 2015 11:00

Na každém šprochu… Spirálu mlčení střídá spirála hluku

Zkreslení je tentokrát opačné – extrémní názory jsou na první pohled do internetu početnější než ve skutečnosti. „Běžné“ mínění je virtuálně zatlačené do pozadí, protože neumí „zaujmout“.
V každém z nás je kus digitálního exhibicionisty.
V každém z nás je kus digitálního exhibicionisty. | Foto: Thinkstock

Jeden z oblíbených internetových memů, který už nějaký čas koluje sociálními sítěmi, obsahuje citát tibetského dalajlámy: „Mlčení je někdy ta nejlepší odpověď.“ Možná jste si ho taky všimli, možná už ho někdo umístil do vašeho facebookového prostoru i s oduševnělou tváří Jeho Svatosti.

Mlčení jako odpověď. – Moudré. To se mi líbí. To lajknu. Stovky, tisíce lajků, sdílení, sociálních interakcí. Paradox jako zvon. Mlčení podporujeme kyberkraválem. Ticho velebíme mluvením. Tím ho zároveň popíráme, ne?

Je ale vůbec ještě jiná možnost? Nezavázal se každý, kdo vstoupil do světa sociálních sítí a internetových diskusí, přijmout pravidla digitálního exhibicionismu? Nekoupil si lístek na pouť, kde se jedny bušící atrakce snaží přeřvat a přeblikat druhé? Kde není jiná možnost než zaujmout efektně, upoutat pozornost prudce vystřelenou pružinou? Epesním selfíčkem?

Samozřejmě že to tak je. Nemůže vyhrávat ticho, vítězí množství, síla, ohňostroj, provokace. Ale zároveň existují tisíce uživatelů – návštěvníků zábavního parku –, kterým to vadí. Třeba jen podvědomě. Odpověděli by mlčením, jenže mívají pocit, že nemohou. Že kdyby mlčeli, ubylo by jich samotných. Že by vyklidili vydobyté pole (jistě, takhle dalajlámové nepřemýšlejí), že by jejich sociální stopy zavál vítr a hrozila by jim bezvýznamnost. Že musejí pořád foukat do ohýnku, jinak se propadnou do sociální tmy. Strach z nicotnosti. Nebo z nudy. Zvláštní stav nemohoucnosti.

Nezavázal se snad každý, kdo vstoupil do světa sociálních sítí a internetových diskusí, přijmout pravidla digitálního exhibicionismu? Nekoupil si lístek na pouť, kde se jedny bušící atrakce snaží přeřvat a přeblikat druhé?

Třeba i vy máte s Facebookem a spol. podobnou zkušenost: účast a aktivita se tu měnívají v obtěžující posedlost. Když čas od času někdo napíše „už jsem tu nebyl tři neděle a vůbec mi to nechybí“ nebo "končím s tím, mějte se tu", vyvolá spíš tiché uznání, než aby si přátelé ťukali na čelo. Lidi, co fungují bez sociálních sítí, ba bez počítačů a mobilů, neberou ti ostatní automaticky jako vyšinuté zoufalce. Někdy spíš jako hrdiny, co odolali. A mlčí. Mluví jinak. Třeba jim i závidíme, bohužel často nemáme jak jim to říct.

Nepřetržité vrčení domácích spotřebičů si člověk uvědomí, teprve až vypadne proud. S informačním hlukem je to podobné. Dokud jeho zdroj nevypnete jako pojistky, lednička ve vaší hlavě poběží dál. Ticho si nebudete umět představit, dokud ho neuslyšíte.

Logika virtuálního světa je ovšem opačná. Pokud se v něm nespokojíte s jeho pasivním pozorováním – ale i to se může stát posedlostí –, pak je vaším instinktem působit hluk. Pudově se chcete zviditelnit, být slyšeni. Je v tom touha po sebepotvrzení. Jedinců, kteří vloží nebo sdílí nějaký obsah a je jim jedno, kdo ho zaznamená, je minimum. Uprostřed pouti působí jako tišší blázni.

Sociální sítě a internetové diskuse prolomily takzvanou spirálu mlčení. Ta dřív dělala z postojů a myšlenkových pochodů, které jejich zastánci cítili jako menšinové a okrajové, ještě menšinovější a okrajovější. Ti, kdo je zastávali, neměli jak najít spřátelené duše. Neprojevovali se veřejně, ani neměli moc jak, nebyli si jistí. Třeba Sládkovi republikáni vydávali v 90. letech časopis – a to bylo vše.

Lidi, co fungují bez sociálních sítí, ba bez počítačů a mobilů, neberou ti ostatní automaticky jako vyšinuté zoufalce. Někdy spíš jako hrdiny, co odolali. A mlčí. Mluví jinak. Třeba jim i závidíme, bohužel často nemáme jak jim to říct.

Psát (anonymní) dopisy bylo dost pracné a nebylo to ono, když se o tom nikdo kromě adresáta nedozvěděl.

Situace se rapidně změnila. Vyjádřit se na internetu je snadné, bleskové a nezávazné. Každý může být „publisherem“, může mít svůj kolotoč na Matějské. Navíc, nikdo vás u toho, když nechcete, nevidí.

A hlavně: právě ty názory, které se dřív otáčely ve spirále mlčení, mají v nové soutěži skvělou šanci. Fungují. Když vyslovíte nebo pošlete dál něco výstředního, šokujícího nebo něco s nálepkou „tak je to doopravdy, jen se o tom nesmí mluvit“, za vaší atrakcí se otočí polovina pouti. Jste zajímaví – ať už jako pašáci, nebo autoři nehorázností. Jedni vás sdílejí, druzí chtějí překřičet.   

Spirála mlčení se tak mění ve spirálu hluku. Zkreslení je tentokrát opačné – extrémní nebo jen extrémně formulované názory jsou na první pohled do internetu početnější než ve skutečnosti. „Běžné“ mínění je virtuálně – kéž by jen virtuálně – zatlačené do pozadí. Neumí „zaujmout“, je málo hlučné.

Xenofobním výpadům, divokým konspiračním teoriím, vulgárním hláškám nebo prostě jen neurvalosti a pomluvám se v chatech a na sociálních sítích nedaří proto, že by přibývalo xenofobů. A to, že se mohou vyjadřovat anonymně, je jen dílčí vysvětlení. Klíčový je ohlas, který zastánci krajních postojů cítí (sociální interakce se dají vyčíslit, způsobený hluk se boduje). Zažívají satisfakci, stávají se – skutečně či domněle – součástí spřáteleného společenství. Je jim u toho dobře. A nastává efekt sněhové koule. Spirála hluku.

Právě ty názory, které se dřív otáčely ve spirále mlčení, mají v nové soutěži skvělou šanci. Když pošlete dál něco výstředního, šokujícího nebo něco s nálepkou „tak je to doopravdy, jen se o tom nesmí mluvit“, za vaší atrakcí se otočí polovina virtuální pouti.

Když jste její součástí příliš dlouho, může se vás zmocnit dojem, že informace ze sítí jakoby sněží a po vás se chce, abyste rozeznávali jednu vločku od druhé.  

Hranice hlučících komunit i motivy jednotlivců jsou přitom rozmlžené. Hejtman Hašek sdílí obskurní článek s dovětkem „na každém šprochu pravdy trochu, posuďte sami“. „Zajímavý“ obsah občas posílají Facebookem i lidé, které znáte jako inteligentní a vnímavé a myslíte si, že jsou mediálně gramotní. Prostě je něco „zaujalo“, zbytek neřeší.

Dny trávené v internetových diskusích i mánie "selfíček" jsou příznaky jedné a té samé nemoci, sebepotvrzovacího obžerství. Ctnosti jako skromnost a její podmnožina mlčení nikdy nebyly tak daleko.      

Dokud tohle všechno probíhá v digitální rovině, je to ještě štěstí. Ne jako když vrah v Brooklynu ohlásil zločin na Instagramu (a lajky pršely). „Zaujal“.

Jak se za všech těchto okolností zachovat podle doporučení dalajlámy, je ovšem naprostou záhadou. Dokonce sám tento článek (a některé věty platí i pro jeho autora) se dá brát jako důkaz, že odpovídat mlčením je úkolem nad síly potenciálních internetových buddhistů. Proto bychom si neměli dávat nesplnitelné cíle. Pro začátek by stačilo tolik neřvat. Nebo ne tak zbůhdarma, jen ve chvíli, kdy to stojí za to.

 

Právě se děje

Další zprávy