Eurovolby 2014 budou ve znamení protestních hlasů a jejich faktickými vítězi se stanou posílené radikální strany jednoduchých řešení, které odmítají dosavadní směřování Evropské unie, nebo přímo Unii jako takovou. Jiný výsledek by byl v neděli v noci překvapením. A co my?
Nerozpustili jsme se jako kostka cukru, takže český svéráz je patrný i v tomto případě. Na evropské poměry nadprůměrně často se potácíme mezi pocitem, že jsme mistři světa (a nebýt těch, kdo nám škodí, tak to všem ukážeme), a politickým nihilismem (všechno je buď úplně špatně, anebo přesně naopak, než nám říkají).
Stejně jako v cizině, většina Čechů cítí Unii spíš jako projekt vzdálených elit, ne jako srdeční záležitost. Dojem, že politici jsou „odtržení od starostí obyčejných lidí“, panuje i u domácí politiky – natož u té evropské, kde volič víceméně nemá jak rozpoznat skutečný účinek svého hlasu. Všechno je rozmlžené. Nevidí, jak ztrestal nebo pochválil politiky, protože mu unikají souvislosti mezi tím, jak dopadly evropské volby, a tím, jaká vznikla „evropská vláda“ a jak si vedla.
Volby do Evropského parlamentu jsou za této situace ideálním pařeništěm nespokojenosti, negace. Anebo lidi prostě nezajímají. Konstruktivní postoj je náročný a nepopulární. V malé zemi, s mělkými kořeny politických stran ve společnosti, to platí obzvlášť.
Vrcholnou ukázkou našeho skuhrání je teorie, že za korupci mohou bruselské dotace, protože nebýt jich, nebylo by co rozkrádat. To je tedy mimořádně české.
Klišé, že jsou lidé z politiky unavení, má u nás reálný základ v termínové listině. Supervolebním rokem se už dá nazvat pomalu každý, ten loňský zcela určitě. Češi se o víkendu chystají hlasovat nohama, odhady mluví o třetí nejnižší účasti v Unii (asi 28 procent).
Vloni jsme objevili, že to jde i bez parlamentu – právě tak vznikla a vládla Zemanova-Rusnokova vláda. K čemu pak, může si někdo vzpomenout, potřebujeme teprve parlament evropský? Komu připadá jako „žvanírna“ i ten náš, národní, toho by v eurobabylonu musel trefit šlak.
Důvěra Čechů v Evropský parlament a Evropskou unii je na rekordním minimu přibližně třiceti procent. Víc to není ani mezi voliči vládní ČSSD, v jádru klasické proevropské strany. Jde zjevně o mínění hlavního proudu společnosti.
Podobná čísla vycházejí i z jiných průzkumů: Chcete zavést euro? Jsou evropské volby důležité? Jste spokojeni s členstvím v EU? Rozhoduje Unie v zájmu České republiky? Pokaždé platí, že Evropě přitakává čtvrtina až třetina českých občanů a že jich v posledních letech stále ubývá. Naopak, roste dokonce i počet těch, kdo vidí v členství v Evropské unii „ohrožení české kultury“ (podle CVVM 39 procent dotázaných). Sic!
K tomu můžeme připočíst například názor tří čtvrtin obyvatelstva, že v České republice je „příliš mnoho cizinců“, kteří nám navíc „berou práci“. A dostáváme poměrně plastický obrázek: hlas lidu žádá, abychom byli pány ve svém vlastním domě. Co je cizí, je a priori podezřelé. Včetně eura.
Podobně smýšlí i miliony lidí v zahraničí – ale snad nikde jinde bychom nenašli tak propastný rozdíl mezi vzýváním vlastního písečku a tím, jak málo reálné jsou problémy nebo hrozby, před kterými ho chtějí lidé bránit. Přistěhovalců tu máme minimum a muslimů – kterých se podle průzkumu Češi tak obávají – rovněž. Evropská unie samozřejmě má a dělá chyby, ale Čechům v praxi nijak neubližuje. A když náhodou trochu ano, viz třeba pověstné žárovky, pak jde spíš o absurdně zveličované záležitosti, ne o boj za podstatu ryzí demokracie, jak tvrdí Václav Klaus a jeho epigoni.
Vrcholnou ukázkou našeho skuhrání je pak teorie, že za korupci mohou bruselské dotace, protože nebýt jich, nebylo by co rozkrádat. To je tedy mimořádně české.
Jako model pro obraz nepřítele, na kterého se dá svést skoro cokoli, včetně vlastní lenosti a pohodlnosti, je Evropská unie ideální. Úpíme pod Bruselem, skoro jako kdysi pod Habsburky.
Za těchto okolností se může zdát překvapivé, že u nás ani v eurovolbách zřejmě nezaznamená průlom žádná extrémní strana. Nějaká obdoba britské Strany nezávislosti Spojeného království, francouzské Národní fronty, maďarského Jobbiku a dalších.
Ale i to, už dlouhá léta, patří ke svérázu české nespokojenosti. Pod kterou dříme něco jako spodní proud zdrženlivosti – lidi volí spíš odborníka Babiše než divokého Okamuru, ačkoli na „nejsme jako politici“ si dávají záležet oba. Pro hlasy těch, kdo si myslí, že všechno je špatně, je tu navíc stabilní magnet deseti- až patnáctiprocentní konzervativní komunistické strany. Neboli, česká politika je svým způsobem šťastně rozdrobená a nikdo v dohledné době nemůže vyhrát absolutně. Tedy ve volbách.
Porevoluční heslo „Zpátky do Evropy“ pořád platí, klidně ho letos mohl někdo oprášit. Úkol, který se samozřejmě netýká jen voleb, jsme zdaleka nesplnili.
