Nacházejí-li se v krizi současně média i osoba, o kterou mají zájem, sčítají se pouze negativní vlivy, což snižuje důvěryhodnost i kvalitu výpovědi obou zúčastněných stran. Naposled jsme byli svědky tohoto efektu v minulých dnech při tragickém úmrtí Ivety Bartošové.

Prakticky v žádném médiu s výjimkou Lidových novin, kde o paní Bartošové věcně referoval Pavel Klusák, drobné analýzy Pavla Turka z Respektu a článku Lukáše Hrona ve Víkendu MFD jsem nenašel nic podstatného: skoro všechna se na blížícím se tragickém konci zpěvačky několik let přiživovala emotivními popisy různých selhání a ještě tak budou nějakou dobu činit. Mediální analytik Milan Šmíd, který sledoval reakce médií na smrt skladatele Karla Svobody, odhaduje, že to bude trvat ještě zase asi dva měsíce.

Důvod je zřejmý: Média se dodnes nedostala z důsledků třetí mediální krize, jejich příjmy z inzerce i prodej a sledovanost stále klesají. Připomeňme: První krize proběhla v druhé půlce sedmdesátých let, kdy se reklama vehementně přestěhovala z  tištěných médií do televize. To nás tenkrát ještě nezajímalo.

Druhou krizi prožila média v letech 2001 až 2003, kdy se část inzerce přestěhovala z tištěných médií, televize a rozhlasu na internet: tehdy se u nás začalo s tvrdými úspornými opatřeními.

Třetí krize k nám dorazila v posledním čtvrtletí roku 2008 a byla způsobena finanční a hospodářskou krizí: podniky šetřily na reklamě, což mělo za následek větší koncentraci majitelů médií, snižování počtu zaměstnanců a zmenšování obsahu a rozsahu.

Tenkrát byla poprvé poškozena všechna média a občané začali šetřit; došlo k nadvládě ekonomiky nad estetikou, a tím pádem i etikou. (Výjimku představovaly jen specializované finanční noviny Financial Times i Wall Street Journal, na ekonomiku specializované servery a renomovaný německý Die Zeit, který krizi soustavně reflektuje.)

Novinám ubývají čtenáři všude, ale u nás, protože je nás málo, je situace o poznání horší i kvůli úbytku inzerce: třeba jen Mladé frontě Dnes v prvním čtvrtletí letošního roku klesly příjmy z inzerce bezmála o 40 procent.

Tato situace vede k tomu, že i v době, kdy se blíží volby do Evropského parlamentu, kde se rozhoduje i o našich zákonech a konfliktu Ruska s Ukrajinou, který může mít značné důsledky pro celou Evropu, i tzv. prestižní média věnovala skoro všechna smrti bývalé zpěvačky často i několik tiskových stran. Televizní stanice dokonce změnily programy. To všechno ve snaze zvýšit čtenost, sledovanost a poslechovost a přitáhnout více inzerce.

Lákavá zkratka

To byl zřejmě hlavní důvod, proč média znovu převyprávěla zpěvaččin život a proč se tak často vracela k větě jednoho z „dělníků bulváru“, který nedávno řekl: "My ji (paní Bartošovou) skutečně zabijeme!"

K této lákavé zkratce se přiklonila většina médií, i když ve skutečnosti to bylo zřejmě opačně: Ivetě Bartošové dost dlouho dokonce média pomáhala přežít její neúspěch. Přítomnost v bulváru i v nejrůznějších magazínech, které vydávají i seriózní média, jí nahrazovala ztracenou slávu na koncertních pódiích a tato náhradní sláva jí nějaký čas stačila k minutovému štěstí v době, kdy se cítila úplně opuštěná. Uspokojilo ji, že se vidí na fotografiích, a články dost často (jak říkali její blízcí) prý ani nečetla. Text ji nikdy moc nezajímal, pokud jí ho neinterpretovali jiní, což ji pak zase trápilo a tenhle kolotoč nabýval stále větších a větších obrátek.

V showbyznysu se pohybovala od šestnácti let a brzy se stala i sexuálním idolem mladých mužů: hokejista Jaromír Jágr nedávno vzpomínal, že měl její fotografii vylepenou ve skříňce v šatně. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let získala třikrát Zlatého slavíka: v necelých pětadvaceti dosáhla vrcholu slávy. Ta jí svým třpytem oslnila mozek a ani intuice jí nesignalizovala, že změna politických poměrů se nutně odrazí i v kariéře zpěváků. Doufala, či dokonce věřila, že všechno poběží dál úplně stejně.

Tíha nových poměrů

Nikdy jí asi nedošlo, že se pohybovala v nerovné soutěži a že populární kultura, ve které se točily velké peníze, byla určena jen vyvoleným a loajálním, mezi které patřili právě její spolupracovníci František Janeček, Ladislav Štaidl a Michal David. Proto, jak napsal Pavel Klusák, odešla z nasvícené scény nejen ona, jejíž hlas byl barevně prostý a vyžadoval by – kdyby jí na kariéře skutečně záleželo – tvrdou práci, ale i zpěváci jako Michal Penk, Sagvan Tofi, Markéta Muchová, Pavel Horňák, Jan Cézar a další.

To se de facto ale stalo i řadě novinářů, spisovatelů, ba dokonce i bývalým vekslákům, kteří si mysleli, že jejich know-how v uplácení může fungovat i v nových poměrech až do smrti a kteří stejně jako paní Bartošová jsou najednou překvapeni, že tomu tak není.

Dosvědčuje to chování pánů Ivo Rittiga či Romana Janouška, který si naivně myslí, jak řekl poté, co srazil úplně opilý ženu svým luxusním porsche, že ho pouze opustilo štěstí. Pravda je ale jiná: opustil ho rozum, staré praktiky budou platit – pokud zůstaneme v Evropské unii – čím dál tím méně.

Jenže takovéto úvahy jsou málo přitažlivé, i když často rozhodující. Nové poměry vždy vyžadují jiný typ nasazení a ti, kteří toho nejsou schopni, mají se sebou potíže a část z nich končí svůj život sebevraždou.

Náhradní vzrušení

Po finanční krizi, která – jak už jsme řekli – nás zasáhla koncem roku 2008, se u nás do roku 2012 zvýšil počet sebevražd o dvacet procent: lidé špatně odhadli své schopnosti a možnosti.

Přitažlivost těchto příběhů spočívá ale v tom, že nepřinášejí nic nového, nekladou na čtenáře a posluchače žádné nároky, změnu jen simulují, pracují se sebestvrzením. Diváky usvědčují v tom, že se nemýlí, protože všechno vědí předem: lidé ze showbyznysu a boháči jsou proradní a alkoholici.

Problémy paní Bartošové byly stále tytéž, ničím nepřekvapovaly, jen se trochu obměňovaly, stejně jako tzv. dramatické události kolem bývalých veksláků. Vzrušení, které tyto skandály přinášejí, se diváků skoro nijak nedotýká, je jen náhradní v jejich jinak nudném a ustaraném životě (podobně jako bylo náhradní štěstí paní Bartošové plynoucí ze zájmu médií) a utvrzuje je i v tom, co si vždycky mysleli: sláva, moc a peníze stejně žádné velké štěstí nikomu nepřináší. Říkají si: nakonec jsou na tom všichni stejně a je dobře, jak je, nemají čeho litovat. Jako bonus přináší tato voyeurská podívaná zlomyslné potěšení ze znesvěcení známých osob.

To, že právě takovéto banální příběhy jsou u nás ale nejsledovanějšími událostmi, znamená jen jedno: občanská společnost je ještě stále infantilní, homo politicus představuje v Česku jen nepatrnou minoritu a autorita veřejných legálních morálních osobností, církví a univerzit je slabá. Neumíme situaci řádně ani pojmenovat, ani klišovitým příběhům vzdorovat skutečnými činy. A to, že se prostor pro tyto náhradní příběhy v médiích stále zvětšuje, naši společnost oslabuje.

Demokracie, po které alespoň verbálně stále toužíme, je založena na opaku: na trvalém a aktivním zájmu většiny společnosti o skutečné věci veřejné a schopnosti je oddělit od banalit. Protože většinový zájem o podstatné věci u nás chybí, můžeme hovořit o úspěšné negativní synergii médií a zlomených celebrit, na kterých cynici snadno vydělávají. Odpovědnost za důsledky je nezajímá.