Poslední dobou se také v létě, o prázdninách, hojně hovoří o závislosti dětí na internetu. O tom, že už malí špunti musejí mít wifinu, jinak budou na rodinné dovolené totálně nešťastní, protože jsou odříznutí od kamarádů a kamarádek. Český ministr školství Chládek v tom dětem rozumí a chtěl by je ještě víc ztechnizovat, ztabletizovat a zmobilizovat. Aby byly moderní a hlavně konkurenceschopné.
Píše se o tom, že děti často nechtějí jet o prázdninách na tábor, kde není připojení, a že naopak mají úspěch takové podniky pro holky a kluky, kde je pustí k počítači na dlouhé hodiny a kde mohou pařit a koukat na filmy. Kontext dospělého pohledu je jasný: děti by neměly být na mobilech a kompjůtrech všeho druhu závislé, škodí jim to, zplošťuje je to.
Rodiče si navzájem závidí dcery a syny, kteří nebytují na sociálních sítích a věčně nejezdí ukazováčkem a prostředníkem po skle chytrého mobilu. Přitom dlužno dodat, že takové děti se vyskytují vzácně, skoro už neexistují, a když, tak mají v kolektivu punc podivínů, ne-li rovnou asociálů.
Přitom dospělí se od dětí neliší. Jediný rozdíl je v tom, že oni mohou, případně tvrdí, že musejí - "kvůli práci" třeba. Strávil jsem letos pár dní v Alpách. Jeden z členů výpravy nám hned první den, po prostudování počasí v mobilu se zaplaceným datovým roamingem oznámil: "Podívejte se na ty štíty před námi, dneska je vidíte naposledy. Od zítřka bude hnusně, déšť, neuvidíme nic." To se odehrálo v sobotu a skutečně pak chvíli pršelo, ale už večer se vyčasilo a štíty byly vidět.
Také další členka skupiny, jíž z levé ruky vyrůstá chytrý mobil, denně hlásila prudké zhoršení počasí. Ale to opravdu nastalo až následující pátek. Po týdnu.
V době naší alpské dovolené se hrálo mistrovství světa v kopané v Brazílii. V horách to se signálem nebylo nic moc, ale někteří se přesto snažili chytat aspoň kusé zprávy z průběhu mačů. Po večerech se ozývaly výkřiky: "Zas mi to vypadlo, já se na to vykašlu." - "Kolik to je?" - "Já nevím, fakt nevím." - "Tak s tím něco dělej, né!"
Nepřipojení poustevníci
Dospělí svoje známé a přátele, pardon, svoje friendy a followery, o dovolené průběžně informují o tom, co, kde, jak a s kým dělají. Je úplně běžné, že na Facebooku vidíte, co právě v hotelu snídají, jak si kecli jogurt na triko, případně co si uklohnili v ešusu na vařiči, kdo vedle nich leží na pláži, jak si udělali puchýř, když zkoušeli sekat trávu kosou, jak píchli kolo a jak pak dírku lepili, a jak z toho opravování měli dokonce ušpiněné ruce!
Žijeme on-line. Samo sebou tomu část populace odolává. Někteří dospělí celkem snadno vystihli (ono to nedá moc práce), že se mohou odlišit halasně demonstrovanou "neonlajnizací". Nejsou on-line a každému to taky hned řeknou: "Já ty mobily fakt nesnáším. Můj muž do toho furt čumí. Já už pro něj neexistuju. On snad už ani nevnímá, kde je. Nebo ne, on to vnímá, ale jen proto, aby to vyfotil tím pitomým mobilem a zavěsil na Facebook."
Existují i antionlajňáci. Je to agresivnější, militantnější skupina druhu ne-on-line, která druhým nařizuje, ať mobil schovají, zakazuje na společnou dovolenou vzít notebook s filmy a dovoluje fotit pouze „pravým“ fotoaparátem.
Existují i antionlajňáci. Je to agresivnější, militantnější skupina druhu ne-on-line, která druhým nařizuje, ať mobil schovají, zakazuje na společnou dovolenou vzít notebook s filmy a dovoluje fotit pouze skutečným, "pravým" fotoaparátem, nikoli mobilem, neboť u něj hrozí okamžité zavěšení na síť. Pokud v jejich společnosti někomu pípne esemeska nebo tweet, buď syknou, jako by je píchl komár, nebo se aspoň bolestně či vyděšeně zatváří. Když takovému antionlajňákovi řeknete, že váš známý dal na Twitter tuto zásadní informaci: "Stara Baška, 18 stupňů, déšť, aspoň si odpočinu od vedra," začne křičet: "Je tohle normální? Co je komu do toho? Co je komu, sakra, do toho?"
Odpověď zní: Ano. Je to naprosto normální. Případně: Ano, dnes už je to normální. Žijeme v sítích, sdílíme se v sítích, milujeme se v sítích, komunikujeme (strašné slovo) v sítích. Jsme lapeni v sítích jak mouchy. Ovládají nás mobily. Bez nich, bez připojení, se vylučujeme ze síťového společenstva, stávají se z nás nepřipojení vyděděnci, podivíni, pochybné existence. Člověk bez připojení je moderní poustevník. Jeho nevlastnění chytrého mobilu supluje jeskyni a oběd z kořínků či lučních kobylek. Dnes je úplně samozřejmé vylézt těžkou skálu, a jakmile popadnu dech, už tweetuju rozhledy. Tak to prostě je.
Touha se sdílet (na dálku)
Onlajnista se touží sdílet. Je to velmi specifická touha. Příklad. Sedíte u ohně, kolem dohromady třeba sedm lidí. Řeklo by se dostatek. Ale tři čtyři z těch sedmi, všichni dospělí jedinci, co chvíli vytasí mobil a s někým se spojí, někomu napíší. Chápete? Spojení v kruhu kolem ohně, konkrétní, masité, dotykové spojení nestačí. Nebo je možná moc náročné. Takže se část ohnivé party spojuje s dalšími lidmi mimo oheň. A posílá jim video, jak ten oheň pěkně hoří, jak kolemsedící zpívají Ač bylo mně i jí tak šestnáct let a jak je to tam "prostě strašně fajn".
Proč je to dotykové, masité spojení moc náročné? Protože nestačí minivětičky, 140 znaků včetně mezer. Protože jste tam vidět, jste vystaveni, exponováni, vydáni napospas. To vám na Facebooku nebo na Twitteru tolik nehrozí.
Říkáme, že se našim dětem "změnily preference", jejich prioritou je "být on-line". Okopírovaly to od nás. Naši potomci bleskem okoukali rodičovskou závislost, naši slavnou modernitu, na niž jsme tak strašně pyšní. Stejně jako okoukají, jak se doma hádáme, jak se rozvádíme nebo jak do sebe naléváme pivo po půllitrech, když už žízeň dávno pominula.
