Dosti obvyklé začínají být honičky s policajty. Jednu teď řešil Obvodní soud pro Prahu 4. Před rokem jel Jaromír Jech tak nejistě, podezřele, že ho policejní hlídka chtěla zkontrolovat. Byla noc, on na to šlápl a na Chodově vyrazil na dálnici D1. Místy jel až dvoustovkou. Kus za Prahou vůz otočil a hnal se zpátky. Policie vytvořila bariéru z aut a kamionů a nakonec ho zastavila. Při dechové zkoušce měl 0,9 promile alkoholu. Odmítl odběr krve. Žalobkyně navrhovala obecné ohrožení. Žádala podmíněný trest plus zákaz řízení na deset let. Soud Jechovo jednání viděl jako přestupek. Za ten je pokuta a dočasný zákaz řízení.
Jeden aspekt celé věci: když nezastavím auto na výzvu policie, dopouštím se přestupku, nikoli trestného činu. Má to tak zůstat? Neměl by být přehodnocen pohled na takové jednání? Další aspekt: jak je u nás posuzována jízda pod vlivem alkoholu. Do jednoho promile je to přestupek, nad jedno promile už trestný čin, kde hrozí až rok vězení. To je v pořádku. Ale případ, kdy řidič nadýchá necelé promile a odmítne jít na krevní zkoušku? Nemá být posuzován jinak? A případ, kdy ujíždím s alkoholem v krvi?
U nás řidiči často nacházejí až příliš velké pochopení. Zákonodárci, ale i policajti a soudci jsou přece taky řidiči. Skoro všichni jsme řidiči. Skoro každý si umí sám sebe představit v situaci, kdy šoféruje nalitý. Zdrcující většinou má kliku, nic se nestane. Nikoho nepřejede, policie ho nechytí, nebourá. Odtud představa, že to „není nic tak hrozného“. V případě Jaromíra Jecha se však odehrálo něco jiného. Ano, 0,9 promile alkoholu v krvi je přestupek, ano, nezastavit na výzvu motohlídky je přestupek. Ale obojí dohromady, tedy jet s necelým promile a spustit honičku, to už je diametrálně odlišné jednání.
Jech ohrožoval ostatní řidiče. Kličkoval, dělal myšky. Podle expertů hladina alkoholu ve výši 0,8 promile zvyšuje riziko účasti řidiče na dopravní nehodě 2,7krát. Je-li dosaženo hodnoty 1,5 promile, je riziko vyšší až dvacetkrát. Připočtěte stres, když za vámi jedou houkačky - možnost chyby prudce roste. Auto váží tunu a půl, znásobeno rychlostí je to nebezpečný předmět, bomba. Tak má být vnímáno.
Obvodní soud pro Prahu 4 odmítl jízdu pod vlivem a zcela mimo meze silničního zákona vidět jako obecné ohrožení. Nebo jako ohrožení pod vlivem návykové látky. Byl velmi mírný, k řidiči vstřícný. Což samozřejmě vnímají i ostatní řidiči. Kdyby šel Jech na rok sedět nebo dostal podmínku, protože řídil pod vlivem a jel v tom stavu dvoustovkou, byl by to opačný signál.
Honit řidiče v noci na dálnici D1 je jistě možné, v pořádku. Známe ale i jiné případy. Opilý nebo zdrogovaný šofér či šoférka ujíždí ve městě. Co pak má policie dělat? Někdy ví, že pil, jindy to jen předpokládá. Honička v hustě obydleném městě je vždycky riskantní, na hraně, policie by měla umět vyhodnotit, kdy je lepší nechat řidiče jet, protože pronásledováním je okolí ohroženo. Umí to? Zvládá tyto situace?
Pronásledovat má jen ten, kdo to umí
Na případu motorkáře Radka Čapka jsme viděli, že policie není na tyto situace proškolena. Nebo není dobře proškolena. Čapek v noci na motorce ujížděl policistům, nezastavil na výzvu, hlídka ho po padesáti metrech „honičky“ srazila ze stroje, nabrala na kapotu a sama pak nabourala do sloupu. Pak ho hlídkaři zraněného na zemi bili, dali mu kravatu, nasadili pouta. Před jízdou Čapek nepil. Na motorku neměl papíry (na auto ano). Dopustil se dvou přestupků.
Neuposlechnout výzvu policie k zastavení vozu bez pádného důvodu (vezu zraněného do špitálu dejme tomu) by měl být trestný čin. A naopak by policie měla tohoto svého práva využívat jen tehdy, když to má smysl. Zbytečně nebuzerovat.
Tady vidíme, že policie, nebo část policie, pronásledovat ujíždějící auta neumí. Tím se riziko podniku násobí. Už nejde jen o ujíždějícího řidiče, ale i o kvality pronásledovatele, o umění jízdy při pronásledování. O správné vyhodnocení situace. Pronásledovaný řidič pod vlivem drog, nebo řidič opilý, může ve městě zabít chodce. Atd.
Soud byl v případě piráta Jaromíra Jecha nepřípustně měkký. Prokázalo se, že řidič pil a ne úplně málo. Prokázalo se, že jel místy jako blázen, dvě stě kilometrů v hodině. Pronásledování trvalo dlouho, ujížděl desítky kilometrů. Odmítl si nechat odebrat krev. Brutálně ohrožoval svoje okolí. Přestupek je tu k smíchu. Policie se zřejmě zachovala profesionálně. Soud selhal.
Co by se tedy mělo změnit? Policejní hlídky, které mohou pronásledovat řidiče, na to musejí být speciálně cvičeny. Ne jednou, opakovaně. Musejí taky umět vyhodnotit, kdy pronásledování pod majákem nestojí za to. (Nedávno jsem viděl honičku v hustě obydlené vilové části Prahy. Připadalo mi to jako hrubá chyba. Jak ze strany ujíždějícího, který zřejmě jen vjel, kam neměl, tak ze strany policie. Děti si tam hrají na ulicích, chodí tam plno lidí.) Po výzvě ministra vnitra Milana Chovance snad nějaký výcvik motohlídkařů policie spustí.
Neuposlechnout výzvu policie k zastavení vozu bez pádného důvodu (vezu zraněného do špitálu, dejme tomu) by měl být trestný čin. A naopak by policie měla tohoto svého práva využívat jen tehdy, když to má smysl. Zbytečně nebuzerovat. Nebo by měl být trestný čin neuposlechnout výzvy a ujíždět policii pod vlivem alkoholu (dejme tomu nad 0,3 promile v krvi). Okolí to silně ohrožuje. Soudci by měli vycházet z vědomí, že řidič, kterého soudí, nejsou oni a že jedoucí auto je nabitá pistole.
