Reportér televize Sky News vezme do ruky lahev na pití a pak ji odloží do žluté tašky. Ta leží s dalšími poházenými věcmi na trávě. "Jsou tady klíče, kartáček na zuby...," říká reportér, ale pak klíče odhodí do tašky a zavrtí rukou, jako by to celé chtěl vzít zpátky. "Tohle bychom asi neměli dělat!" řekne.
To celé v přímém přenosu, den po strašlivé katastrofě na Ukrajině. Letadlo se zhruba 300 pasažéry bylo sestřeleno a zřítilo se doprostřed válečné zóny. To má samozřejmě vážné konsekvence, a teď nemyslíme jen ty politické. Ale i čistě praktické týkající se vyšetřování nehody, odklízení trosek, identifikace obětí i práce novinářů. Místo nehody není neprodyšně uzavřeno, jak by asi bylo samozřejmé, kdyby k nehodě došlo skoro všude jinde na světě. Ale na Ukrajině žádná pravidla neplatí.
Prohrabávání osobních věcí reportérem vzbudí velkou nelibost jak diváků, tak mediálních odborníků. Je to nepatřičné a nevkusné, prostě nepřijatelné. Nejen proto, že reportér manipuluje s potenciálními důkazy, které ještě nezajistili vyšetřovatelé. Ve válečné zóně bez pravidel, kde se neznámo kam ztrácejí i lidská těla, to nehraje zas tak velkou roli. Ale je to nepřijatelné hlavně lidsky. Ty věci ještě před pár desítkami hodin někomu patřily. A v televizi s globálním dosahem je například můžou snadno poznat příbuzní obětí. Nenapadne reportéra, co by při tom asi prožívali?
Televize i sám reportér Colin Brazier se veřejně omluvili, podobně jako australský novinář Phil Williams z televize ABC, který z trosek kusu trupu vytáhl fialovou šálu a mával s ní před kamerou. Můžeme tyto omluvy přijmout, vždyť je lze vysvětlit emocionálním šokem a strašnými podmínkami, kterým byli nepochybně vystaveni i sami novináři.
Média, co ztratila zábrany
Jenže i bez ohledu na tyto spíše výjimečné excesy se média, a to jak ta takzvaně tradiční, tak i ta sociální, ukázala v nelichotivém světle. I když to není asi přesně řečeno. Média v souvislosti s katastrofou letu číslo MH17 ukázala jak svou nejlepší, tak i tu nejodpudivější tvář. Nejlepší v tom, že jejich mašinerie je v tom dobrém smyslu slova funkční a výkonná. Bez tradičních médií a jejich štábů, které reportují z místa, ověřují fakta a kladou otázky zodpovědným lidem, se stále neobejdeme. Miliony rádobyreportérů mohou u Facebooku a Twitteru zveřejňovat hypotézy, šílené teorie i názory na cokoli, ale jsou to právě novináři se svými staromódními metodami, kteří nám nakonec dají to, co v době krize nejvíc potřebujeme - ověřená fakta.
Ale jak už bylo řečeno, média předvedla i svou nejhorší stránku. V tom, že ztratila ohledy, sebekontrolu a vnitřní etiku. Nejsem zas tak starý, ale pamatuju bouřlivé debaty nad fotografiemi či informacemi z válečných konfliktů, dopravních nehod či živelních pohrom. Co zveřejnit (protože to může mít například u dopravních nehod odstrašující pozitivní dopad), a co naopak dobrovolně autocenzurovat (protože to bere důstojnost obětem a zraňuje city pozůstalých). O tom všem se vždy vedly dlouhé a dle mého důležité bitvy. Teď jsou však předem prohrané, anebo vyhrané, podle toho, z jakého úhlu se na věc díváte.
Média jako by poprvé ztratila všechny zábrany. Nikdy jsem neviděl tak hrozné fotografie z místa katastrof. Kusy těl, ale i obličeje mrtvých. V mnoha případech snadno identifikovatelné blízkými. A to vše ne na nějakých "divokých" webových albech, ale v nabídce renomovaných agentur.
Jak je to možné? Proč se tak vůbec děje? Ztratili jsme jako civilizace cit? Vnímáme nějakým instinktem, že jsme opravdu na pokraji nějakého velkého globálního konfliktu, a tak rezignujeme na lidství, ohleduplnost a laskavost?
Informace, na které je spolehnutí
Může to být i tím, že bariéry našeho vnímání snížila on-line média. "Emoce jako nejlepší nosič informace", ta mantra, kterou jsme slyšeli od šéfů komerčních televizí (v Česku to, myslím, říkal Pavel Zuna z Novy), platí dnes tisícinásobně. A v plné nahotě (omluvte pokus o slovní hříčku) vidíme pokrytectví médií sociálních. Facebook je známý tím, že maže bez váhání třeba i umělecké snímky s decentně odhalenou bradavkou. Ale že by smazal fotografii sedačky z letadla, která je pohozená v poli a ve které je upnuté tělo mrtvého dítěte? To jeho cenzurujícím mechanismům (ať jsou to algoritmy, nebo živí lidé) přijde normální.
Nemělo by to přijít normální tradičním médiím, tedy vydavatelským domům s tradicí a historií, které v posledních letech tak urputně bojují s on-line médii o svou existenci. Tohle právě by měl být jeden z důležitých momentů, které nás odlišují. Počítačový software, který umí ve fotografiích vypátrat a označit ženské ňadro a mužský penis, a nás, lidi s city, vzděláním a svědomím. Tím můžeme algoritmy porazit. Ale ono se ukázalo, že my se jim spíš přizpůsobujeme.
Druhé možné vysvětlení je principiálně rovněž alarmující. Rozhodla se respektovaná západní média ukázat katastrofu letadla v celé té strašné hrůze proto, aby snáz ovlivnila veřejné mínění proti označeným viníkům, Putinovi a Rusku? Vladimir Putin je asi nejnebezpečnější a nejodpudivější politik současného světa, přičemž ruská propaganda udělala z části tamní veřejnosti ovce naslouchající jeho nesmyslům. Je to strašné a nebezpečné.
Ale znovu, ani v tomto případě není přijatelné, aby média rezignovala na své principy a zásady. Dost možná by bez vměšování Ruska k té hrozné nehodě nedošlo a velká vina může být na samotném Putinovi. Ale síla médií není v propagandě, vyvolávání emocí a ovlivňování dějin. Je v tom, že nám přináší informace, na které se můžeme spolehnout a podle kterých se můžeme rozhodovat. Tečka.
Banality sociálních sítí
Čímž se dostáváme k neveselé pointě. Žijeme ve světě, kde naše chytré telefony mají větší výkon než počítačové systémy, které řídily cestu člověka na Měsíc. Ale navzdory těm úžasným pokročilým technologiím často víme o světě stále méně. Na planetě, kde bude brzy víc mobilních telefonů než lidí, se ztratí ohromné dopravní letadlo, a my ho nikdy nevypátráme. O pár měsíců později podobné letadlo někdo sestřelí, ale my nedokážeme říct, kdo to byl.
Počítačové algoritmy umějí v milionech lidí najít pro bohaté inzerenty ty, kteří si koupí jejich výrobky. Měří naše emoce, počítají naše kroky, a pokud chceme, klidně i natáčejí každou vteřinu našich životů. Ale vymanily se zdravému rozumu, a my si toho buď nevšimli, anebo nám je to jedno.
Nevíme to podstatné a důležité a místo toho se necháme dojímat příběhy obětí. Jsou to příběhy banální a obyčejné ("oslavil narozeniny", "seznámili se a vzali se"), kterým umělou důležitost a emocionální vypjatost dodává to, že jejich nositelé tragicky zahynuli.
V určité míře se tenhle druh žurnalistiky "přes lidský příběh" samozřejmě dělal vždy, ale dostatek banalit ze sociálních médií z toho udělal cynickou zpravodajskou pornografii. Deník Wall Street Journal to dokonce zpracoval jako infografiku. Plán sedaček v letadle na lince číslo MH17, na které lze "klikat", a pokud jsou k dispozici, vedle se objevují další informace, včetně například fotek z Facebooku či dalších sociálních sítí. Opravdu je tohle to, co od seriózního deníku chceme?
Máme možná jednu z posledních příležitostí zachránit tradiční média. A jakkoli to zní pateticky, možná je to boj i o naši existenci, civilizaci a vlastně holé životy.
Milionkrát bylo napsáno, že žijeme v informační éře. Jenže právě informace jsou tím, co nám dnes tak zoufale chybí. Zpravodajská pornografie nabízí místo informací jen krátkodobou, byť vzrušující iluzi.
Komentář Miloše Čermáka vyšel 23. července v deníku Hospodářské noviny a 24. července na www.iHNED.cz.
