Noviny (internetové servery) celá léta zveřejňují přepisy policejních odposlechů. Poslední dobou tím proslul server Lidovky.cz. Na pokračování publikoval odposlechy lobbisty, kmotra Romana Janouška a nedávno policejní záznamy hovorů, jež se týkaly leteckých tendrů za čtvrt miliardy korun. (Pozn. red.: Pod článkem odpověď serveru Lidovky.cz.) Figurují v nich bývalý politik a kmotr Alexandr Novák a lobbista a kmotr Ivo Rittig. – Odposlechy představují nekonečný příběh, dosti nechutný příběh. Taky velké lákadlo.
Dnes vyžaduje odvahu „uši“ nepublikovat. Je to žádané, populární, zvyšuje to čtenost. Smysl má ale spíš popisovat škodu, kterou zveřejňování takových materiálů napáchá. Jakou? Především pocit veřejnosti, že lidé „mají právo“ takové obskurní informace číst. Je to lež. Nemáme žádný nárok na vnikání do cizího soukromí. Ale jakmile to noviny tisknou a zveřejňují, vzbuzují ve veřejnosti dojem, že je to legitimní, v pořádku, že tak to snad dokonce má být. Že máme právo kdekomu strkat nos do bytu, do kuchyně, do ložnice, do kanceláře, do hlavy.
Takové právo nemáme, to by pak muselo být normální odposlouchávat každého z nás a takto nabyté „informace“ dávat k lepšímu v novinách. Pokud by se to samozřejmě hodilo. Pokud by šmírovaná osoba lid zajímala.
Ve skutečnosti zveřejnění záznamů odposlechů vždycky někomu slouží. Může (ze strany zveřejňujícího vědomě či nevědomky) pomáhat i zločinným záměrům.
Nejde přece o skryté nahrávky novinářů, o kterých se před jejich použitím v redakcích široce diskutuje, zvažují se všecka pro a proti, hledá se míra veřejného zájmu. Takové skryté nahrávky jdou po svinstvech, třeba po neskutečně předražených nákupech vojenské techniky nebo po okrádání důvěřivých důchodců penězchtivými šmejdy.
Policejní odposlechy (a samozřejmě také odposlechy tajných služeb, i ty unikají na veřejnost) jsou něco naprosto jiného. Upravuje je zákon, jsou koncipovány jako státem kontrolované průniky do soukromí, jejichž cílem má vždy být snaha odhalit vážné zločiny. Takové, u kterých minimální horní trestní sazba činí osm let kriminálu.
„Uši“ nejsou pro zábavu
Pokud novinám předá záznamy či přepisy odposlechů policista, sám se dopouští trestného jednání. Sám přechází na stranu zločinců, sám porušuje zákon. Pokud novinám předá přepisy „uší“ advokát obviněného, vždycky sleduje jen a jen svůj vlastní zájem (zájem svého klienta). Ty odposlechy figurují v nějakém policejním spisu, který má být ve finále posouzen soudem. Ne sloužit pro veřejnou zábavu či pohoršení.
Mohou to ale být i záznamy, které se nikdy k soudu nedostanou. Pak by nikdy neměly přijít ani na veřejnost. Měly by být podle přesně daných pravidel zničeny.
Existují případy, kdy se mají tisknout? Jistě ano, ale jsou výjimečné. Kdyby se ukázalo, že policie chce nějaký malér ututlat, že je koupená. Pak ano.
Je smyslem médií, aby si brala přepisy od policajtů, aby tiskla kusy trestních spisů před tím, než proběhne soud? Aby si je brala pokoutně od advokátů a stávaly se nástroji jejich jasných či nejasných zájmů? Ne.
Co tedy s odposlechy? Co s novináři, kteří po nich tolik baží? Proč o ně stojí, je jasné. Tisknout přepisy „uší“ vypadá jako investigace, jako že médium samo na něco přišlo, že má jakousi exkluzivitu, že něco závažného „odhalilo“. Ale, jak už řečeno, ono v reálu místo veřejnosti, na kterou se pak často vymlouvá, že to dělá „v jejím zájmu“, pro její dobro, že „veřejnost má právo vědět“, slouží málo schopným policajtům, nebo mazaným advokátům.
Detektivům, kteří nemají na to, aby zločince usvědčili, tak ho aspoň veřejně a ne pod svým jménem očerní. Právnímu zástupci, který místo svého klienta ukáže na někoho jiného a z něj udělá mediální monstrum. Média samo sebou tištěním těch svinstev slouží i sama sobě, servírují šťavnatá sousta pro čtenáře. Je vzrušivé číst si, jak se sprostě baví známé firmy.
Cui bono
Pokud však v nahrávce není něco opravdu zásadního (co ovšem policie zároveň pomíjí), je nutno stokrát zvážit cui bono, v čí prospěch se přepis hovorů zveřejňuje. Komu nahrávám, pomáhám. Spravedlnosti? Nebo jejímu pravému opaku? Polosvětu, zločincům?
Pokud dá novináři přepis odposlechů advokát kmotra, mají je noviny tisknout? Je to velmi vážná věc. Jsou novináři dostatečně eticky vzděláni, aby to dokázali posoudit? Ptají se, co dobrého zveřejněním budují? Není to jen další frustrace, přiživení nenávisti?
Ve většině případů je to pravý opak žurnalistiky. Anti-investigace. Něco, co se silně podobá parazitování na tragické smrti zpěvačky nebo tištění fotografií, na nichž se divák může popást na obnažených ňadrech známé české političky na Jadranu. Obyčejný bulvár. Až na to, že bulvár si ty fotky aspoň opatří sám, kdežto odposlechy jsou médiím obvykle záměrně podstrčeny.
Existují případy, kdy se mají tisknout? Jistě ano, ale jsou výjimečné. Kdyby se ukázalo, že policie chce nějaký malér ututlat, že je koupená. Pak ano. Nějakého detektiva by postup nadřízených naštval a dal by nahrávky novinám, aby ukázal pravdu. Pak ano. Jenomže to, co dnes v médiích čteme, jsou kauzy, jež míří k soudu. Nic z toho se netutlá, nezametá pod běhoun. Není to žádná „obrana demokracie“.
Najít odvahu to netisknout.
--------------------------------------------
Uveřejňujeme odpověď serveru Lidovky.cz, uplatněnou podle paragrafu 10 tiskového zákona:
Debatujme o odposleších, ale na základě přesných faktů
Martin Fendrych ve svém komentáři dává rovnítko mezi odposlechy Romana Janouška a těmi z letecké kauzy Alexandra Nováka. Je to minimálně zavádějící: odposlechy, na nichž figuruje Novák, totiž zazněly u veřejně přístupného soudu, který jako jediní novináři v zemi sledujeme. Martin Fendrych se tak v krátké době dopustil už druhého chybného tvrzení: v předminulém "odposlechovém" komentáři autoritativně tvrdil, že odposlechy Romana Janouška mají k dispozici jen a pouze vyšetřovatelé, kteří se snažili řízeným únikem zamaskovat vlastní selhání. Stačilo se přitom jen podívat na stránky státního zastupitelství, které v tiskové zprávě v předchozích dnech upozorňovalo, že spis se otevřel všem účastníkům řízení.
Martin Fendrych samozřejmě nemá tušení, jak složitá diskuze uvnitř redakce probíhala před zveřejněním přepisů z kauzy Janoušek. Neví, s kým a s jakými institucemi jsme zveřejnění konzultovali. Stejně tak nemůže vědět, co z odposlechů jsme zveřejnili, a co už ne. Mimochodem: publikovali jsme po poradě s našimi právníky jen zlomek. Pouze ten, jehož zveřejnění bylo ve veřejném zájmu.
Nezpochybňuji, že přesto je publikace odposlechů problematická. Jen prosím veďme debatu na základě dohledatelných faktů, ne pouhých doměnek. Martine, stačilo se zeptat. Moje číslo, doufám, stále máš.
Radek Kedroň, vedoucí serveru Lidovky.cz
