V Polsku se dějí věci. Pravicová strana Právo a spravedlnost (PiS), kterou vede Jaroslaw Kaczynski, sama sestavila vládu a bleskem ovládla ústavní soud. Ten nyní musí rozhodovat dvoutřetinovou většinou. PiS si do něj dosadila své soudce. Žádné velké europrotesty nenásledovaly.
Polský Sejm i Senát na konci roku 2015 schválily novelu zákona o veřejnoprávních médiích. Podřizuje je vládě. Kupříkladu Polský rozhlas je nejposlouchanější stanicí v Polsku. Novelu ještě musí podepsat prezident Andrzej Duda, ale ten pochází z PiS. Zřejmě podepíše.
Jakmile změna začne platit, skončí mandáty členů vedení a dozorčích rad Polské televize a Polského rozhlasu. Vedení veřejnoprávních médií bude odvolávat a jmenovat polský ministr financí. Budou zrušena výběrová řízení na řídící místa. Vláda si tam dosadí, koho bude chtít.
Předseda poslaneckého klubu PiS Ryszard Terlecki řekl: „Pokud si média představují, že se budou v příštích týdnech věnovat kritice našich změn či našich návrhů změn, pak je nutné s tím přestat. Veřejnoprávní média nejsou od toho, aby byla stranou v politickém sporu.“
Týká se nás tenhle polský převrat, konec nezávislosti tamních veřejnoprávních médií? Konec nezávislosti Ústavního soudu? Rozklad demokracie? A další kroky, které polská vláda vedená Beatou Szydlovou chystá?
Něco podobného se odehrálo už v Maďarsku (Viktor Orbán si kupříkladu ke své podobě upravil volební zákon atd. atd.) A přece se nic nestalo, Unie nezasáhla. Pravdou je, že Orbán s Bruselem čile jedná, což se o polské vládě říct nedá. Ta si jede bez zaváhání po svém.
Polské ego proti Unii
Bruselský eurokomisař Günther Oettinger oznámil, že Evropská komise (EK) kvůli porušení základních hodnot Unie hodlá proti Polsku použít mimořádnou proceduru, uvalit na zemi dohled. Jenomže EU zjevně nemá sílu na to, aby Polsko umravnila.
Varšava se vydává na cestu „národní vlády“, která má ve své moci klíčová veřejnoprávní média, tedy „státní“ či „národní“ média, i ústavní soud. Dává Bruselu jasně najevo, že se nenechá poručníkovat. A Evropská komise v tom sporu ukazuje, oč jí jde: brání nikoli polské, ale evropské hodnoty, kupříkladu nezávislost médií.
Polsko pod PiS odmítá silně propojenou, sjednocující se Unii. Vnímá ji (tvrdí kupříkladu politolog a vedoucí programového oddělení Polského institutu v Praze Maciej Ruczaj v textu Cizí slovo na „K“ a polská otázka) jako kolonizátora či neokolonizátora. PiS slibovala v kampani „vracení důstojnosti Polákům“, vracení mezinárodní „subjektivity“.
Rzeczpospolita je jiná zem než Česko. Má 38,5 milionu obyvatel. (Pro srovnání Německo 80,8 milionu, Francie 66,5, Británie 64 milionů.) My zhruba deset milionů. Polsko má velkou mezinárodní ambici, disponuje silným „já“. Nechce si nechat diktovat, „poroučet“. Ale i tam existuje silný liberální, proevropský proud. Proto ten strach, aby PiS o vládu nepřišla, aby média vládu příliš nekritizovala.
Podstatné však je, jak to Kaczynski dělá: oslabuje demokracii. Média mají ve svobodné společnosti klíčovou roli, nastavují zrcadlo. To se týká samo sebou i velmi sledovaných veřejnoprávních stanic. - Každá vláda touží, aby byla novináři chválena, ale nemůže to vynucovat, nemůže je kvůli tomu ovládnout. Pak ztrácejí smysl.
Slabé české „já“
Pro nás události u sousedů nevěstí nic dobrého. Polská vláda využívá chvíle, kdy je Unie oslabena migrační vlnou, obracejí se proti ní země jako Maďarsko a Slovensko, je kritizována, že nechrání své vnější hranice (k čemuž má ale zároveň nulové pravomoci a málo prostředků) a Británie si vyjednává nové vnitřní, unijní podmínky, jinak odejde.
Polská vláda jde proti EU. My naopak potřebujeme stabilní Unii. Postrádáme (naštěstí) rozbujelé polské ego. Doma vidíme, kam „národní stát“ vede: k nesnášenlivosti. Polsko varuje: můžeme tak dopadnout taky. Často slýcháme, jak máme špatný volební systém, protože neumožňuje vládu jedné strany. Polsko ukazuje, jak by to mohlo vypadat.
I u nás sledujeme ataky na veřejnoprávní média (kupříkladu od Babišova Agrofertu). Šéf zahraniční redakce České televize Michal Kubal mluví o tlacích na ČT v souvislosti s ukrajinskou krizí: „Ten tlak je brutální. Nemyslím si, že by vnitropolitický tlak byl jiný, než jsme už zažívali. Věc, která je nová, je zahraničně-politický tlak.“
Na debatě o českých médiích, kterou pořádala společnost Post Bellum, novinář Kubal upřesnil: „Projevuje se to spoustou stížností na práci zahraničního zpravodajství. Můžeme se bavit o tom, nakolik je motivace některých českých politiků čistě vnitropolitická a nakolik v tom má prsty třetí mocnost.“
Silné protievropské tendence balené do „národních zájmů“ a „národního státu“ známe i v Česku (Zeman, Klaus, Veleba, Konvička atd.) Potíž je v tom, že soudržnost EU, nerozpad Unie a Schengenu, je dnes náš klíčový národní zájem. Stejně jako nezávislá, svobodná média. Polská cesta je bohužel přesně opačná.
