Co jsou pravé Vánoce? Jak prožít nezapomenutelný Štědrý večer? Češi, v tom jsme naprosto unikátní národ, mají tyhle svátky spojené s pohádkami. Pohádky musí o Vánocích jet jak na běžícím páse. Na Štědrý den se náš národ tak přejí pohádkami, že se ani hnout nemůže. Jde to od klasiky jako Pyšná princezna, Císařův pekař a pekařův císař, Tři oříšky pro popelku až po nové pokusy ukojit hlubokou českou pohádkovou potřebu kusy jako Princezna a písař a Kdyby byly ryby. Otázkou zůstává, kam dnes s Mrazíkem.
Proč pohádky? To je velká česká záhada. Jestli jde o nechuť dospět, o plánovaný únik do dětství, jestli to nějak souvisí s mentálním stavem české duše. Každopádně pohádkujeme nenasytně, taky narození Ježíška, nikoli Ježíše, je u nás silnou většinou vnímáno nikoli jako „zvěst“ (o Bohu, který přišel na svět, vydal se), ale jako pohádka. K tomu pasuje drahokamy vyšňořené Jezulátko, které má s Ježíšem asi tolik společného jako Petr Kellner s bezdomovcem.
Tím se dostávám k oné pravé podstatě Vánoc. Jeden můj známý má šestnáctiletou dceru. I ona touží prožít opravdové, nezapomenutelné Vánoce, skutečný Štědrý den. Tedy, jak mu loni řekla, „žádnej konzum, tati, ten nás zabíjí“. Její matka na to opáčila, že by ji zajímalo, jak si to Kristýna představuje. „Jako že nebudeme mít rybu? Kapra? Nebo snad nechceš dárky?!“ Prý skoro křičela. Matka Kristýny je přesně ten typ, který i při smažení kapra sleduje Hrnečku, vař nebo klidně nějaký fungl nový pohádkový pokus a na dárky má založený šanon, kam si celý rok ukládá nápady.
Jejich dcera Kristýna na to však šla od lesa. Začala otázkou, co jsou podle nich Vánoce. Dostalo se jí, jak mi vyprávěl Tonda, onen můj známý, klasických odpovědí: svátky míru, rodinné pohody, přátelství. Jeden myslí na druhého, lidé se mají rádi, proto si dávají dárky. Atd. Dodávám, že ani Tonda, ani jeho žena nejsou věřící. Klasičtí, slušní čeští pohani. A dodávám, že Kristýna v patnácti začala chodit s klukem, který v tu dobu nějak věřil a chodil dokonce do kostela.
Tonda: To ve mně hrklo
Když tedy rodiče Kristýně trpělivě vysvětlili podstatu Vánoc, ona k jejich velkému údivu řekla, že s nimi zcela souhlasí a že má radost, že to tak úžasně berou. „To ve mně hrklo,“ přiznal mi Tonda, „to jsem začal tušit, že je zle.“ Kristýna jim pak oznámila, že na štědrovečerní večeři přivede bezdomovce. Prý už to jednomu nabídla, „protože jsem vám věřila,“ vysvětlila jim.
Pak prý nastal několik hodin trvající boj. Matka argumentovala tím, že přece jde o rodinné svátky, že přijde babička s dědou, kteří by to nesnesli, že pro bezdomovce nemají dárek, a hlavně, „že se to nehodí“. Tonda jí řekl: „Hele, klidně si dělej dobro, nikdo ti nebrání, klidně mu dej svý kapesný, ale nás do toho netahej. Jasný?“
Jenomže jestli Kristýna něco je, tak umanutá. Prý je zpracovávala od osmi večer do tří do rána. Den před Štědrým dnem. Neustále dokola se ptala, jestli jim „jde jen o sebe, nebo i druhý“. Tonda prý opakoval, že jemu jde poctivě o sebe a nikdy nic jiného nepředstíral. Zato matka Kristýny tvrdila, že „jsme přece normální a jde nám i o druhé“. Přinesla své daňové přiznání (má malou účetní firmu, daňařka) a ukázala dceři, kolik dala v roce 2012 na Člověka v tísni.
Marně. Kristýna řekla, že to si jen „vykupuje svědomí“, ale ve skutečnosti by si s „houmlesákem“ za stůl nikdy v životě nesedla. První odpadl Tonda. „Ty vole, já byl nakonec už tak vyřízenej, že jsem na to kejv.“ Po něm nakonec kývla i jeho žena. A řekla něco jako „doufám, Kristýnko, že pak budeš aspoň ty šťastná, protože já tedy rozhodně nebudu“.
Na Štědrý den jejich dcera přivedla v pět odpoledne pána, kterému bylo podle Tondy něco mezi padesáti a osmdesáti, „ale o to nešlo“. Problém, zcela zásadní problém, tkvěl v tom, že se pan Bohouš, jak jim ho představila, neměl cestou kde vykoupat. Tonda tvrdí, že ačkoliv se na Štědrý den postí, aby viděl zlaté prasátko, přesto okamžitě ztratil veškerou chuť k jídlu. „A to mám osobní rekord devatenáct porcí smaženýho kapra se salátem,“ tvrdil.
Tonda: Nikdy na to nezapomenu
Dědeček s babičkou celý večer nemluvili. Vůbec. Ani slovo. Promlčeli Štědrý večer. Ale jedli, tvrdí Tonda. Matka Kristýny měla celou dobu na krajíčku. Občas se odběhla na chodbu vybrečet. Kristýna nejdřív pana Bohouše odvedla do koupelny, ale vrátili se rychle, „zřejmě se odmítl sprchovat“, vysvětlil mi Tonda. Pan Bohouš řekl, že nejí ani ryby, ani bramborový salát. „Už od dětství,“ řekl.
Místo kapra jedl jen cukroví, zato však neuvěřitelné množství, a pil pivo. Tonda je na plzeň, tak s Bohoušem pili plzeň. Podle Tondy pan Bohouš vypil „minimálně deset dvanáctek, ale spíš čtrnáct, nedokázal jsem to nakonec sledovat“. Tonda jedenáct. Nemohl jíst, tak pil. Jako dárek pan Bohouš dostal největší sehnatelné toblerone, které prý ihned načal.
Před půlnocí se matka Kristýny zeptala, kde pan Bohouš bydlí. Slovo „bydlí“ prý dala prostředníky a ukazováčky omluvně do uvozovek. Na pana Bohouše za celý večer nepromluvila ani slovo, bavila se více méně jen s dcerou. Kristýna jí řekla: „Mami, ježíšmarjá, je to bezdomovec, takže asi nikde nebydlí. Dneska bude spát u nás.“
Na to se její matka znovu rozplakala. Tonda chtěl vědět, kde bude pan Bohouš spát, když mají doma jen čtyři postele, z toho jednu manželskou, a musejí uložit babičku s dědečkem. Kristýna řekla: „Bude spát u mě. Já si lehnu na zem a nechám mu svou postel.“ Matka vykřikla, že to tedy ne, ale pak odešla od stolu a už se neobjevila.
Tonda řekl, že ze čtyřiadvacátého na pětadvacátého spal „po těch plzních jak zabitej“. Probudila ho Kristýna v noční košili. Stála někdy v pět ráno v nohách jejich manželské postele a ptala se: „Kde je? Kam jste ho dali?“ - „Co?“ ptal se Tonda. - „Pana Bohouše!“ - Ukázalo se, že pan Bohouš v noci odešel. „Neztratilo se něco?“ tázala se Tondova žena, ale pan Bohouš si prý nevzal ani to nedojedené toblerone.
Ptal jsem se Tondy, koho budou mít doma letos. Řekl: „Jejího americkýho učitele angličtiny. Asi s ním chodí.“ - „Takže žádnej bezdomovec?“ - „Letos ne. Ale víš co,“ dodal najednou Tonda. „Loni to byly asi vopravdu pravý Vánoce, pravej Štědrej večer. Nikdy na to nezapomenu.“
