Kdyby teď na Prahu zaostřil superdalekohledem mimozemšťan, pravděpodobně by usoudil, že tu hrozí diktatura nějaké zdivočelé komunity velo-hippies. Které se ustupující spořádaní občané z posledních sil brání, jinak by už ulice komplet pokryl cyklistický asfalt, v místě magistrály by vedla cyklostezka a nevinní automobilisté byli pro výstrahu přivazováni ke kolostavům.
Ano, městská cyklistika patří také letos mezi pražská volební témata.
A lidé, kteří se po městě přesouvají na bicyklu, jsou ve veřejné diskusi stále častěji líčeni jako stoupenci nějakého bizarního, rozpínavého kultu. V tom duchu stále častěji mluví také (někteří) politici.
Už jako by nešlo o to, jak metropoli otevřít cyklistice, zlepšit podmínky pro pozapomenutý druh dopravy a skrze něj život v Praze polidšťovat. Hlavní je cyklisty umravnit, vzepřít se údajně arogantním a nesmyslným požadavkům cyklo-lobby, která si údajně ochočila primátora Hudečka. Proč máme vrážet své peníze do jejich zábavy, do těch sektářských orgií?
Už jako by nešlo o to, jak metropoli otevřít cyklistice, zlepšit podmínky pro pozapomenutý druh dopravy a skrze něj život v Praze polidšťovat. Hlavní je cyklisty umravnit, vzepřít se údajně arogantním a nesmyslným požadavkům cyklo-lobby.
Jde samozřejmě o úplně mylný úhel pohledu. Vzhledem k tomu, jaký krok vpřed Praha s městskou cyklistikou udělala (přes veškerou snahu řady lidí minimální), kolik peněz na cyklodopravu město dává (navzdory legendárním zprávám o pozlacených cyklostezkách jde o relativně mizivé částky), a především s přihlédnutím k tomu, jaké poměry v provozu na pražských ulicích panují. Vážně, žádná cyklistická totalita tu nehrozí.
Naopak, lidé na bicyklech se pořád berou jako anomálie. Ačkoli - v měřítku pražské dopravy jako takové a ve srovnání se stovkami měst v zahraničí - cyklisté dosáhli jen velmi málo, roste pocit, že už žádají víc, než jim přísluší.
Autogeny
Pověst, vnímání cyklistů se nebere jen tak z ničeho. Na menšinu, která se ostentativně liší a dává to dennodenně najevo, bývá hlas lidu alergický. (Městští cyklisté jsou v tomto smyslu něčím jako v 60. letech "máničky".) Ale jistěže cyklistická komunita - smím-li ji takto hodit do jednoho pytle - může zpytovat svědomí také.
Prosazovat změny (to ovšem nejsou jen změny ve prospěch cyklistů) znamená tlačit na pilu a lobbovat (ano, cyklo-lobby existuje, jen s asi tak desetkrát menším vlivem, než jaký jí připisují ti, kteří nás před ní chtějí zachránit). Někomu je prostě jen protivné, jak jiní dávají na odiv své cyklistictví, a má pocit, že se mu vnucuje jediný správný životní styl a názor. Tak se instinktivně odtahuje: už toho bylo dost, co s tím pořád máte.
A pak jsou tu samozřejmě ti, co jezdí jako blázni a ohrožují druhé. Ze zkušenosti městského cyklisty si ale troufám tvrdit, že arogantních cyklistů není větší procento než mezi automobilisty.
Praha 1 nedávno cyklistům zakázala Kampu, což je pro ně docela zásadní, protože jiná slušná spojka v blízkosti není. Prý si občané radnici stěžovali, že je agresivní kolaři ohrožují. Což je (ta agresivita) zavrženíhodné. A následovalo typické "řešení": jednoho dne se cyklistům na příslušné místo postaví značka zákazu vjezdu.
Zemí zaslíbenou bicyklům by naopak měl být Karlín. Je to "zóna 30", rovné široké ulice a hlavně obousměrky, kam kolo na rozdíl od auta smí z kterékoli strany. Skutečnost? V žádné jiné čtvrti jsem jako cyklista nezažil tolik potenciálně nebezpečných situací a mikrokonfliktů s řidiči jako právě tady. S čistým svědomím: jezdím podle značek, v křižovatkách brzdím a upažuju a přednost zprava znám. Problém je jinde: řidiči se z principu, je to v jejich genech, cítí pány situace, mají zažité, že se provoz řídí "podle nich". Kolo je cizí živel, vetřelec. Schází kultura dorozumívání.
Značky, že do ulice v protisměru cyklisté smí, plno z nich vůbec nevnímá. Značení je navíc dost subtilní a piktogramy v cyklistickém pruhu už vybledly tak, že není jasné, jestli vůbec platí.
A v žádné pražské čtvrti jsem se nesetkal s tak příšernou parkovací morálkou jako v Karlíně. Auta běžně stojí ve dvojstupech, na chodnících, v křižovatkách. Že blokují onen slavný cyklistický pruh, to je životní standard. Je to neúnosné a samozřejmě nebezpečné, nejen pro cyklisty.
Jak správně tušíte, nikdo sem "zákaz vjezdu" nedá, ačkoli na auta by si tu cyklisté mohli stěžovat přinejmenším úplně stejně jako chodci na cyklisty na Kampě. Samozřejmě že nikdo nic takového nežádá, aut je prostě víc, jsou důležitější, mocnější, takže status quo je přizpůsobovat se jim.
Ale v tom případě buďme spravedliví. Někdo porušuje předpisy tím, jak parkuje, protože "musí" - zdá se mu, že jinde není místo. Je to normální, patří to k věci? Jiný zas porušuje předpisy tím, že jede na kole po chodníku, protože "musí" - zdá se mu, že jinde není (bezpečné) místo. Máme z toho usoudit, že cyklisté jsou agresivní a je třeba jim zatnout tipec? Ne, obě situace jsou z principu stejné a žádná kolektivní vina řidičů ani cyklistů neexistuje. Ovšem auta si své výsadní postavení "vylobbovala" už dávno, proto je jim dovoleno víc.
Jet na kole po chodníku, kde není cyklistický pruh, je zhruba totéž jako telefonovat při řízení auta. Řidiči i kolaři mají pocit, že to není nic proti ničemu - a pokud široko daleko není nikdo jiný a nikoho neohrožují, jde skutečně spíš o nešvar než nějaký zásadní přestupek. Ne tak v hustém provozu, motorovém i pěším, tam jsou nebezpeční.
Umíte si ale představit, že by se telefonující automobilisté stali takovým terčem kritiky jako chodníkoví cyklisté? A vyvozovalo se z toho něco o povaze všech řidičů?
Make love, not war
Ti bezohlední dělají špatnou reklamu všem kolařům, ale nejhorší je, že v důsledku proti sobě staví dvě skupiny, které by ve městě měly mít blízký, ne-li společný zájem - cyklisty a chodce.
Sami cyklisté - vždycky budou v menšině, nejsme v Amsterdamu nebo v Brémách - si v Praze nikdy nevylobbují to, co by potřebovali. Už dnešní stav, sílící anti-cyklistické hlasy, nebo dokonce malování obrazu cyklonepřítele, naznačuje limity takového úsilí. Navíc, když je v tom politika.
Jediná rozumná cesta vede přes alianci cyklistů s pěšími. Při hledání společenského souhlasu, jak se má měnit a rozvíjet doprava ve městě - což je pro kvalitu života zásadní - by měly obě "lobby slabších" držet spolu a stát na jedné straně. Jedině tak mohou čelit "lobby silnějších", tedy automobilů.
To samozřejmě platí, jen pokud vycházíme z principu, že automobilismus je z podstaty silný dost a aby se dalo v Praze slušně žít, je potřeba ho omezovat. Což vůbec není samozřejmé - například ambiciózní hnutí Pro Prahu vychází z toho, že "každý má právo vybrat si svobodně svůj způsob dopravy"… To zní vážně hezky a liberálně, ale co když budeme žádat svobodu točit svým vlastním volantem? Postavíme Blanku 2, 3, 4?
Voličů-cyklistů je málo. Těžko se divit, že tolik politiků před volbami naslouchá spíš zájmům voličů-řidičů, případně voličů-chodců. To je ale řeč volebních slibů a hesel, ve skutečnosti, na ulicích, jsme odsouzeni k dialogu, na křižovatce i při městském plánování. Fatální by bylo postavit všechny tři skupiny, a především cyklisty a chodce, proti sobě. Uškodilo by to všem. Vždyť spousta z nás patří minimálně do dvou, ne-li do všech tří komunit. Make love, not war.
