Nejdelší summit v dějinách Evropské unie dospěl k dohodě: Řecko bude moci začít jednat o třetím programu pomoci ze záchranného fondu eurozóny, podmínkou je rychlé zahájení tvrdých reforem.
Nikdo nejásá, nezní to nijak slavně, natož senzačně. Spíš jako déjà vu, vždyť to samé v bledě modrém jsme slyšeli u prvního a druhého „záchranného balíku“ – a uslyšíme i u čtvrtého, pokud nějaký bude, což je klidně možné. Jiná cesta, jak může zbytek Evropy zachraňovat řecké hospodářství, než skrze tvrdě podmíněné půjčky není momentálně představitelná.
Státníci v pondělí nad ránem dočasně odvrátili Grexit, tím dosáhli maxima možného. Víc nešlo. Není náhoda, že Angela Merkelová, Donald Tusk a další na tiskových konferencích skloňovali „obnovení důvěry“. Už jen to byl klíčový prvek jednání. Evropští politici (a Mezinárodní měnový fond) potřebovali nabýt dojmu, že řecká levicová vláda chápe, „o čem je řeč“, a nespřádá divoké sny o vývozu své eurorevoluce. Doufejme, že si nic nenamlouvají.
Nic není rozhodnuto, dohoda se může ještě zhroutit, například v řeckém parlamentu. Premiér Tsipras musí doma barvitě vylíčit, jak mu Evropa klečela na krku (alternativa: pistole u spánku, waterboarding a jiné příměry, které v této souvislosti padly). Anebo najít jiný způsob, jak lidem vysvětlit, proč si musí Řecko utáhnout opasek ještě o dvě dírky víc, než odmítlo v referendu…
Tak jeden přízemní důvod by tu byl. Řecké banky jsou už dva týdny zavřené a bankomaty mohou fungovat jen na šedesátieurový přídělový systém, pokud vůbec. Bez „rychlých prachů“ zvenčí se situace jen tak nezlepší. Nehledě na kamufláž s referendem bylo před summitem jasné, že vyšší karty má v ruce věřitel, ne dlužník. Jiná možnost, než že Tsipras ustoupí, nebo nechá vzkřísit drachmu, nepřicházela v úvahu.
Někteří evropští politici by ale martyrium se zachraňování Řecka klidně odpískali. Třeba Andrej Babiš se ve 140 znacích na Twitteru vyslovil: „Řecko nemůže ani reformami dluhy splatit. Grexit a odpuštění dluhu budou nutné. Ať přijmou odpovědnost ti, kdo jim lehkomyslně půjčili.“ Prostě Řeky necháme, ať jdou.
Z ekonomického hlediska je to určitě relevantní nápad. Ale pro politiky – a eurozóna a Evropská unie jsou stále ještě v rukou volených politiků – jde o hraběcí radu. Co je dnes platné, že mají „přijmout odpovědnost ti, kdo jim lehkomyslně půjčili“? Z těch, kdo stáli u podstaty řecké krize, na summitu nebyl nejspíš ani jeden, v rozhodující roli určitě ne. A co odpovědnost těch, kdo si „lehkomyslné půjčky“ brali?
Poučení, to jistě ano, ale volat k politické odpovědnosti generaci minulých politiků nemá moc smysl. Odpovědnost nesou ti dnešní, přijali ji a na summitu dosvědčili. Že to v Babišově eko-vidění světa působí jako ztráta času, zbytečně žvanění a tak dále, je možné. Ale ani eurozónu a Evropskou unii nejde řídit jako firmu.
Grexit by kromě jakž takž očekávatelných finančních a ekonomických důsledků měl také nepředvídatelné důsledky politické. Politická nákaza by mohla být horší. Evropskou integraci by dost možná nahradila desintegrace, Evropa by dál oslabovala a v příštích letech by se definitivně zabývala svými vlastními problémy místo toho, aby čelila světovým výzvám. Například terorismu, znečištění životního prostředí, mezinárodnímu zločinu, imigraci nebo expanzivní politice Ruska.
Komplikovaná Evropská unie „ztrácí čas“ na nekonečných summitech, taktizováním, její členové zas a znova ztrácejí a hledají vzájemnou důvěru. To by se „homogenním“ institucím, jako je Rusko, nikdy nemohlo stát. Evropští politici jednají do vyčerpání, Putin rozhoduje lusknutím prstu. Formálně těžkopádná evropská demokracie ale musí stát na kompromisu, i když krvavém jako v případě Řecka. V tom stále je – třebas pro někoho kupodivu - její síla.
