Jan Lipold Jan Lipold | Komentáře
22. 6. 2016 7:30

Zlý Brusel na Brity působí jako dřív zlá Praha na Slováky

Odchod z Evropské unie se dá zjednodušit a zabalit do emocí mnohem lépe než setrvání. To je v tvrdé kampani velká výhoda.
Ani Evropská unie se v kampani neprodává jen rozumem. Zůstaňte s námi!
Ani Evropská unie se v kampani neprodává jen rozumem. Zůstaňte s námi! | Foto: Reuters

Všechno je otevřené. Vždyť před loňskými volbami průzkumy do poslední chvíle napovídaly, že výsledky budou nejtěsnější v historii. A pak konzervativci slavili jasné vítězství a sami sestavili většinovou vládu. Tipovat britské referendum podle průzkumů, to je věštění z lógru.

A přece: obraz nálady před čtvrtečním hlasováním mírně favorizuje výsledek "leave". Nadpoloviční většinu hlasů odevzdaných pro odchod Spojeného království z Evropské unie. Po 43 letech.

Jakkoli jde o věci navzájem nepodobné, Brexit, odchod, znamená ve volbě buď-anebo psychologicky změnu, Change, ano, i tu, se kterou vyhrál Barack Obama. Něco nového, slibného. A změna prodává. Je to srozumitelné, chytlavé slovo, ke kterému se dá snadno hlásit spontánně, bez dlouhého přemýšlení.

Výmluvné je už to, jak se výraz Brexit ujal (bude slovem roku?). Kampaň se dělí na Brexit - a odpůrce Brexitu. (Trochu jako u nás Zeman a Antizeman, dříve Klaus a Antiklaus.) Brexit, tedy hlasování pro vystoupení z Unie, je klíčovým slovem číslo 1. Tím mají brexitáři z poloviny vyhráno.   

Oproti tomu na "remain", status quo, na setrvání Velké Británie v Unii, jakoby automaticky navazuje spojka "ale…". Poselství britských stoupenců Unie - slovo "stoupenci" je odvážné, jde hlavně o poznanou nutnost - je z podstaty komplikovanější, méně působivější na první signální soustavu. Drsně, bez ohledu na individuální motivace zjednodušeno: Leave, to je na prvním místě srdce. Kdežto Remain znamená spíš rozum, zdrženlivost. Brát ve volbě zavděk "pořád tím samým", to volá po promyšleném úsudku.

David Cameron a spol. líčí Evropskou unii trochu jako problém, který se jim podařilo zvládnout. A je přes některé svoje mouchy pořád tím nejlepším řešením. Není přece tak špatná, jak se může zdát, a prospívá i nám. Kdežto brexitáři (Boris Johnson, Nigel Farage apod.) mají na své straně zjednodušení: Unie = chyba = řekněte ne. Ve vyhrocené kampani plné emocí, polopravd a předsudků je to značná konkurenční výhoda.

Většina racionálních argumentů je na straně odpůrců Brexitu. I kdybychom při rozhodování voličů pominuli - pro zbytek Evropy, ba světa ovšem zásadní - geopolitiku a mezinárodní vztahy, pořád zůstává pokles libry, akcií, zpomalení ekonomiky a hrozba nezaměstnanosti, ztráta evropských dotací atd. Mluví o tom mnoho příslušníků elit, ekonomové, byznysmeni. Ministr financí George Osborne prohlásil, že by bylo třeba zvýšit daně.

To je svého druhu racionální strašení. Brexitáři ho zpochybňují (nebude to tak hrozné, případně nestane se to vůbec) a snaží se trumfovat strašením iracionálnějším. Viz Nigel Farage před billboardem s dlouhým zástupem uprchlíků a nápisem "Breaking Point". Bod zlomu. Tohle chcete? Pak si zůstaňte v Unii (a vinu přičtěte sobě).

Většina bulváru je bulvárně pro Brexit. Nejen z přesvědčení, ale také proto, že jde patrně o převládající mínění jeho čtenářské obce, Brexit prodává. (Ale aby to nebylo tak jednoduché: celebrity Jeremy Clarkson a David Beckham podporují Camerona.) Kosmopolitní Londýn s nadprůměrně situovanou populací a také množstvím přistěhovalců je víc pro Remain. Kdežto "venkov" spíš upřednostňuje Leave. Je to trochu jako Česko nebo Rakousko přes kopírák: centrum volí liberálně, periferie se obává jinakosti a tíhne k uzavření.

Hlas pro i proti může být výsledkem jak propracovaného vyvažování argumentů, tak emocí. Vyšší informovanost ovšem volbě srdcem překáží. Průzkum deníku Financial Times přitom zjistil, že Britové se značně mýlí, pokud jde o procento přistěhovalců z EU v britské populaci, podíl výdajů Evropské unie na administrativu nebo procento evropských investic v Británii. Vždy šlo o chybný odhad "v neprospěch EU".

Když britskou situaci posuneme o čtvrtstoletí zpátky v čase a prostoru a příslušně naředíme, můžeme srovnávat s dělením Československa v roce 1992. A slovenskou motivací. Ze začátku jen málokdo chtěl rovnou rozvod, ale zároveň nebyl na Slovensku skoro žádný politik, který by říkal Československo ano - a to bez následujícího "ale…". Nadšení pro dosavadní federaci bylo minimální. Všude samý Cameron, nebo rovnou Farage.

Touha jít vlastní cestou a síla emocí s ní spojených postupně nabyly vrchu. V referendu by bývaly vyhrály. A i racionálnější úvahy často mířily směrem - možná to nebude lepší, ale alespoň to bude jen naše: ministři (na které nadáváme), chleba, všechno. Tehdy měli (někteří) Slováci zlou Prahu, dnes mají (někteří) Britové zlý Brusel. Osvoboďme se od nich, bude líp, našeptává vnitřní hlas i politici.

Slovensko počátku devadesátých let ilustruje, jak vitální a mocný pud samostatnosti je, když má před sebou změnu s velkým Z. Emoce jít byla silnější než emoce zůstat. Rozhodne to i v Británii? Pošlou ji voliči do skvělé izolace?

 

Právě se děje

Další zprávy