Nicolas Sarkozy byl dne 23. května 2007 zvolen 23. prezidentem Francouzské republiky nejen hlasy klasické pravice, ale i díky podpoře krajní pravice z Národní fronty a ve funkci zůstal do 15. května 2012. V poslední době po dvouleté odmlce ale začal dávat dost zřetelně najevo, že by se chtěl do úřadu po příštích volbách vrátit. Bohužel, dlouholeté vyšetřování skandálů s financováním jeho předešlé prezidentské kampaně vyvrcholilo a státní zastupitelství devětapadesátiletého Sarkozyho, vystudovaného právníka, minulý týden obvinilo z korupce, ilegálního financování kampaně a porušení služebního tajemství, a to na základě telefonních odposlechů z posledních osmi měsíců. Hrozí mu údajně až pětileté vězení. Něco takového se v dějinách takzvané páté francouzské republiky stalo poprvé. Exprezident byl na pár hodin zadržen a pak se proti obvinění v Le Figaru ohradil: jako každý alfasamec ve svém jednání nespatřuje nic nezákonného a naopak justici, stejně jako Berlusconi či Nečas, podsouvá politickou zaujatost. Co vlastně zapříčiňuje u některých politiků nezvládnutí moci?
Možná že se v tomto případě dá toto selhání dobře ilustrovat již na prvních dnech po jeho zvolení: Sarkozy totiž zapomněl na tradiční francouzskou důstojnost nejvyššího úřadu v zemi, kde vládne poloprezidentský systém, a krátkou dovolenou strávil na pozvání miliardáře Vincenta Bollorého na jeho superluxusní jachtě. To veřejnost značně pobouřilo a dovolená byla klasifikována novináři jako nechutné předvádění rychle nabytého společenského postavení. Někteří dokonce psali o tom, že si tím Sarkozy kompenzuje bývalé postavení maďarského emigrantského synka, který nemohl ani později vystudovat elitní školy. Podobně podráždil veřejnost tím, že místo aby naslouchal řečníkům, jako první francouzský prezident si při oficiálních vystoupeních četl esemesky. Jenže výtky Sarkozy ignoroval a navázal poměr s Carlou Bruniovou, s popovou hvězdou z milionářské italsko-francouzské rodiny. Vztah začal těsně poté, co se Sarkozy ujal funkce, a páru se podařilo propojit sex s politikou, slávu hvězd s úřední ctností. Veřejnost byla zaskočena. Média tehdy napsala: Nikde na světě se ještě práce vlády neproměnila v „mýdlovou operu“ (tedy v dopolední nekonečný pohádkový seriál pro ženy v domácnosti, v němž běží nejvíce reklam na prací prášky) jako právě ve Francii: kolébce demokracie.
I dárky, které si tento pár dal brzy po seznámení pod stromeček, byly jako ze světa pohádek a reklam z časopisů tištěných na křídovém papíře: Hodinky z bílého zlata za 45 680 eur, které měly oběma připomínat „hodinu štěstí“, a dva prstýnky „Cupidon“ a „Coeur romantique“ od Diora asi za 18 500 a 19 600 eur. Oba krásné kusy pocházejí údajně z Egypta, z Luxoru, z Údolí králů, kudy se zamilovaná dvojice před vánočními svátky 2007 procházela ruku v ruce nebo projížděla na koních, jak to známe z historických filmů o francouzských králích a jejich metresách.
Oficiální ohlášení závaznosti tohoto vztahu si francouzský prezident naplánoval na období mezi svátky na samém konci roku, novináři o události psali jako o „Sarko-show“. Načasování bylo vzorně připraveno na okurkovou sezonu a zpráva obletěla celý svět. K novému ráznému prezidentovi se topmodelka osmdesátých a devadesátých let báječně hodí, napsali někteří. Po Micku Jaggerovi a Donaldu Trumpovi přišel prezident: bude první dámou. Navíc po skončení kariéry modelky se Carla Bruni stala úspěšnou zpěvačkou hořkosladkých šansonů (muziku také vystudovala) a v Elysejském paláci se může starat o hudbu, podotýkali sarkasticky sloupkaři.
Pan Sarkozy byl tehdy osm měsíců v úřadě, do kterého byl zvolen jasnou většinou, která si přála změnu, a on ji občanům slíbil: chtěl se rázně vyrovnat s minulostí. Nikdo ale netušil, že to myslí takhle důsledně a že se změna bude týkat i jeho soukromí, z něhož učinil věc veřejnou: že z politiky udělá divadlo. Stal se součástí nekonečného bulvárního seriálu, který se vysílá dodnes. Novináři tehdy napsali: Francouzi se pomalu probouzejí z dlouhého spánku, do kterého je dostal Jacques Chirac, a nestačí se divit.
Tam, kde ještě nedávno dobrý dědeček v brýlích předčítal pohádky dětem, seděl najednou turbo-člověk, který sice hovořil o národě a jeho budoucnosti, ale také nepřetržitě mluvil jenom o sobě, jak bylo vidět z jeho prvního novoročního projevu. Analytici napočítali, že v něm osmačtyřicetkrát řekl JÁ. To je nejspíš ten hlavní důvod, proč z něj už tehdy šel strach a proč si nedokáže dnes přiznat žádné selhání: Všude má jen zrcadla a nikde kolem nestrpí okna. Úspěch ho oslepil.
O jakého člověka jde, se dalo tušit i z knihy Ráno, večer nebo v noci (se Sarkozym), bestselleru Yasminy Rezové. V knize se mimo jiné dočteme, že dne 27. října 2006 seděli spolu v letadle a pan Sarkozy říkal: „Ctižádost není mým posledním cílem, protože vždycky existuje ještě den poté, co člověk dosáhne vytčeného cíle“. Autorka tuto větu v dialogu zpochybňuje, a sice ne proto, že by Sarkozyho hned podezírala z neupřímnosti, ale proto, že podle ní pravděpodobnost, že přijde takový den, který zcela rozmaže kontury celého života politika u podobně mocných mužů, je nulová, nebo je alespoň velice malá. Státníci vždy pracují hlavně na svém pomníku. Sarkozy se opět brání a tvrdí, že paní Rezová zaměňuje ctižádost s přáním. Nakonec se taktně domluví na tom, že pod pojmem „ctižádost“ si oba představují něco jiného. V rétorice byl Sarkozy mistr, praktickým životem ale svá tvrzení vyvracel.
Úspěšný titul má tuto historii: Když Sarkozy začal s volební kampaní na prezidenta, Yasmina Rezová mu zavolala a zeptala se ho, jestli by ho nemohla doprovázet po celý rok, protože by o něm ráda napsala knihu. Pan Sarkozy údajně okamžitě souhlasil. Nejspíš proto, že věděl, o koho jde: Yasmina Rezová se narodila v Paříži v roce 1959 jako dcera íránského inženýra a maďarské houslistky (připomeňme: Sarközyové jsou původem maďarští šlechtici, otec Sarkozyho emigroval do Francie v roce 1949 a vzal si za ženu řeckou židovku), studovala sociologii a divadelní vědu a proslavila se v roce 1994 divadelní hrou s názvem „Umění“. Dnes je stále jednou ze světově nejhranějších divadelních autorek.
Nicolas Sarkozy se Francouzům představil jako turbo-člověk, který sice hovořil o národě a jeho budoucnosti, ale také nepřetržitě mluvil jenom o sobě. To je nejspíš hlavní důvod, proč si ani dnes nedokáže přiznat selhání: Všude má jen zrcadla a nikde kolem nestrpí okna. Úspěch ho oslepil.
Hra pojednává zábavně, ale přitom promyšleně a rozhodně ne sentimentálně, o nejstarší starosti lidstva: vypráví o komedii porozumění, politice citů, lidské samotě. Její postavy troskotají ve světě, kterému nerozumí a který je pro ně moc brutální a moderní a kterému se marně snaží přizpůsobit. Otázka je, jestli se něco podobného nestalo i Nicolasi Sarkozymu, který troskotá, protože nejspíš vždy viděl jen sám sebe a neuměl si udržovat od ničeho, na rozdíl od autorky, ironický odstup, který je zapotřebí i k celoživotně úspěšné politické kariéře.
Bulvár, v němž se rád viděl a chlubil svým bohatstvím a krásnou ženou, z něj učinil karikaturu. Paní Rezová měla pravdu, když Sarkozymu kdysi řekla, že alfasamci skutečné sebereflexe nejsou většinou schopni. On je toho dobrým příkladem, a proto spadl do pasti, kterou sám na sebe nastražil: myslel, že si může dovolit úplně všechno. Francouzi se mu dnes snaží připomenout, že to u nich nejde. On sám ale sebe naopak prezentuje jako jediného opravdového vůdce pravice, i když podle posledního průzkumu Institutu CSA z minulého čtvrtka dvě třetiny (65 procent) dotázaných jsou proti jeho návratu do politiky. Něco jiného si ale myslí příslušníci pravicové gaullistické UMP: 72 procent z nich si Sarkozyho návrat přeje.
