Co je dnes odvaha? Jsme statečná, nebo ustrašená, vyděšená společnost? Změnili jsme se za pětadvacet let ve svobodě? Čeho se v roce 2014 bojíme? Co nás nutí chovat se nesvobodně, „zapřít sami sebe“? A máme vůbec nějaké téma, které stojí za odpor, za osobní oběti? Protože o to přece jde, aby to stálo za to. Člověk, pokud není kverulant či blázen, neudělá revoluci v práci kvůli prkotině, zbytečnosti.
V minulém režimu to bylo černobíle jasné. Říkat, co si myslím, bylo riskantní. Čím lepší zaměstnání, tím větší riziko. Vystupovat veřejně, účastnit se nelegálních, nepovolených či „protistátních“ akcí vyžadovalo odvahu. Ve svém okolí byl takový člověk považován za nebezpečného (s tím se radši nestýkej) a taky za blázna. Co riskoval, víme. Vyhození z dobré práce, případně výslechy, vazby, kriminál.
Dnes nežijeme v totalitě. Není tu všemocná tajná policie, uliční výbory KSČ, které by vám ničily život, nebo naopak umožňovaly kariérní postup. Chybí „velký nepřítel“, komunistický režim. Najdou se menší nepřátelé, menší rizika. Za váš názor, pokud neplánujete krvavý převrat, vás nezavřou.
Žijeme ve svobodné zemi. Ale zároveň v zemi, která nemíří žádným jasně určeným, vymezeným, směrem. Když nás pozoruje cizinec, není si jist, kam nás zařadit; na Západ? Tak docela ne. Na Východ? Tak docela ne. Někam mezi? Nejsme zrovna razicí štít svobody a demokracie. Český národ k tomu nebyl vychováván. Učil se něco jiného: neprojevovat se, nevyčnívat, držet hubu. Už je to za námi, už to neplatí, ale zřejmě to v nás přežívá. Dědí se to z otce na syna.
Často mi někdo napíše: To a to se mi nelíbí, děsím se, kam stát sklouzává (obvykle vyvolává obavy Rusko a Putin), ale co můžu dělat? Jak to mohu dát najevo? Nejsem novinář, nejsem politik, nedostanu se do sdělovacích prostředků. – V tom je cítit změna. Lidé vědí, že záleží i na nich, jen to ještě moc neumějí, nejsou „v demokracii honění“.
Co stojí za odpor, co stojí za vzdor
Co stojí za odpor, za vzdor? Ochrana svobody. Svobody slova, svobody pohybu, svobody druhých. Zákonem danou svobodu slova máme. Média jsou svobodná, nepodléhají shora diktované, centrální ideologii. Mají své předznamenání (doleva, doprava, nikam), mají vlastníky. Odvaha dnes jistě je nenechat si vnutit cizí pohled, nepsat na objednávku. Odvaha zřejmě byla, když odešla šéfredaktorka velkého českého deníku, neboť měla dojem, že nemůže nezávisle vést noviny.
Je hrdina levicový intelektuál Petr Drulák, náměstek ministra zahraničí, který odmítá „havlovské pojetí lidských práv“, ačkoliv ví, že tím vyvolá odpor mezi lidmi, politiky i v části nezávislých médií?
Odvaha se však může projevit i jinak. Novinář může zůstat ve svém listu a vzdorovat tlaku: Ne, tohle nenapíšu. Ne, takhle to neupravím. Nebo: Toto téma je důležité a budu na něm pracovat, i když se majiteli nebude líbit. – Není jedinou odvahou odejít. Odvahu vyžaduje nepodlehnout tlaku.
Nejvíc se dnes u nás mluví o „sociálním strachu“, „sociální úzkosti“. Často se spojuje s hypotékou. Mám hypotéku, takže nemohu přijít o místo, jinak bych ji nemohl splácet. Hypotékový strach. Když jsem odcházel z jednoho média, několik kolegů mi řeklo: „Taky bych šel, štve mě to tady, ale mám hypotéku. Nemůžu si dovolit jít do nejistoty.“
Netýká se to zdaleka jen novin. V jednom státním úřadu probíhají čistky. Zaměstnance hájí odbory. Ale vedení se s částí pracovníků dohodlo, že se neúčastní odporu, odbojných akcí, když dostanou jinou (hůř placenou) práci. Kývli. Nejen proto, že mají hypotéku, ale proto, že by jinak těžko sháněli práci. Kolegy podrazili, aby se uživili. V tom úřadu pracuje několik odvážných lidí, kteří jdou opakovaně do rizika, že práci ztratí. Jsou to pro ostatní „morální hrdinové“? Těžko. Spíš je vidí jako blázny. Ve svobodné společnosti je těžké stát se morálním hrdinou, vůdcem.
Doba svobody se od doby útlaku až tak moc neliší. I za totality byli lidé svobodní, dokázali se chovat svobodně, uvažovat nezávisle. Nebylo jich mnoho, naprostá menšina. Ale měli cenu. Vědělo se o nich, mluvilo se o nich, lidé jim dokonce záviděli. I dnes najdeme lidi vnitřně svobodné. Jejich okolí to opět ví. Napůl je ctí, napůl se jich bojí. Protože ona ven emanující svoboda je náročná, obtížná, vyčerpávající. Za bolševika vám tihle lidé nosili petice. Dnes vás nutí přemýšlet, burcují, zneklidňují.
Nesvoboda je prázdnota, marnost nad marnost
Ve svobodné společnosti je všechno komplikovanější, pestřejší. Je hrdina levicový intelektuál Petr Drulák, náměstek ministra zahraničí, který odmítá „havlovské pojetí lidských práv“, ačkoliv ví, že tím vyvolá odpor mezi lidmi, politiky i v části nezávislých médií? Je hrdina Vojtěch Filip, který dál razí myšlenku komunismu ve společnosti, kterou komunismus po léta ničil, zotročoval? Je hrdinka učitelka, bývalá členka KSČ, která dětem ve škole vykládá „není pravda, že to za komunistů bylo špatné“?
Je hrdina prezident Miloš Zeman, když se veřejně staví proti krokům Evropské unie, proti západnímu společenství, a podporuje tím prezidenta Vladimira Putina? Byl hrdina prezident Klaus, když se zašprajcoval proti Bruselu a nenechal na něm nit suchou? Nebo to dělají, jen aby vynikli, aby se odlišili?
Dostáváme se zpět na začátek. Žijeme ve svobodné zemi. Klause a Zemana jejich vzdorné postoje vůbec nic nestojí. Nic neriskují. Mají dost podporovatelů (Zeman určitě). Nejsou to morální lídři, prostě dělají promoskevskou politiku a nikdo je za to zavírat nebude. Naopak, oba to dělali a dělají z pozice moci, nikoli z pozice slabých. Proti nim je každý novinář, který odmítne psát nesmysly, morální titán. Každý hypotékář, který jde do rizika ve své firmě, hotový Vinnetou.
Jak je to tedy dnes s odvahou a svobodou? Stále dál je to vnitřní prostor, naladění. Ten prostor se musí budovat od malička. Záleží na rodičích, přátelích, učitelích, profesorech, osobnostech, které v životě potkáte. Má cenu žít svobodně, je to na vás vidět. Vaši přátelé a děti se to učí. Pak není problém hypotéka. Možná si ji ani nevezmete. Nebo naopak, klidně do ní půjdete, protože se nebojíte, že byste se zkřivili. A když jste svobodní, ostatní se k vám tak chovají, přijímají to. Za totality to budete mít těžké, ve svobodné zemi o něco méně, ale taky ne lehké.
Ponořme se ještě hlouběji: svoboda z něčeho roste. Nejen z výchovy, ze sebevzdělávání, ale taky z víry, že žít svobodně, nezávisle má smysl. Ta víra je víc než jen vědět. Víra ve smysl svobody, v to, že jsme ke svobodě stvořeni, má schopnost nás nést. O smyslu víry vyprávějí političtí vězni. Ale taky lidi, které neznáme, kteří nelídrují, nepotřebují exhibovat. Prostě věří, že žít má smysl jedině ve svobodě.
Poslední poznámka. V době spotřební, věcné, předmětné je svoboda skutečný přepych. Nesvoboda pak prázdnota, marnost nad marnost.
