Referendum o vystoupení Velké Británie z Evropské unie skončilo těsným vítězstvím zastánců Brexitu. Jaký bude jeho dopad na zahraničně-politické směřování ostrovního království a na kontinentální politiku? Jednou z otázek je, jaké důsledky bude Brexit mít v kontextu ruské politiky vůči evropským zemím - a schopnosti evropských zemí stále agresivnější politice čelit.
Komentátoři věnující se ruské politice vůči EU se vesměs shodují na skutečnosti, že významným cílem Moskvy ve vztahu ke starému kontinentu je vyvolání rozepří za účelem oslabení unijní jednoty a prosazení vlastní agendy, která je často v rozporu s pojetím národních zájmů mnoha členských zemí. Fragmentace Unie, jejíž většinu tvoří členské země NATO, by Moskvě umožňovala posílit své vojenské, politické i ekonomické postavení v situaci “studeného míru”, která se ve vztazích mezi Ruskou federací a řadou klíčových unijních zemí po ukrajinské krizi ustálila.
Že Moskva bude moci využít Brexitu pro posílení svých pozic jak ve Spojeném království, tak v EU, to si uvědomovali britští i unijní politici ještě před referendem. Guy Verhofstadt, bývalý ministerský předseda Belgie, se v nedávném textu v liberálním deníku The Guardian nechal slyšet, že Putin bude jediný lídr, který by profitoval z odchodu Británie z Unie. Někteří britští politici rovněž využívali “ruský argument” jako dodatečný důvod pro setrvání v EU.
Brexit významně ovlivní rusko-britské a – šířeji vzato – i rusko-unijní vztahy. Evropská unie, která se bude léta vypořádávat s důsledky britského odchodu, bude příliš zaneprázdněná na to, aby mohla věnovat významnou pozornost svému východnímu křídlu. Zejména se to týká Pobaltí a Polska, které se mohou ocitnout v první linii ruské “hybridní expanze”. Nejnovější strategické dokumenty Severoatlantické aliance a tvrzení jejích nejvyšších míst nasvědčují tomu, že se zdaleka nemusí jednat o vzdálenou budoucnost.
V předchozích letech bylo Spojené království v Evropské unii důležitým aktérem, který se zasazoval o tvrdší postoj vůči agresivnější politice Ruska ve vztahu ke svým blízkým a vzdáleným sousedům (ve snaze podkopat jednotu EU a NATO). Velká Británie vně Evropské unie, zaneprázdněná svým odchodem a mnohem méně se zajímající o dění na kontinentu, bude znamenat ránu pro severoatlantickou bezpečnostní architekturu. Britské elity, jejichž země by mohla zaznamenat v unijním kontextu ekonomický pokles, by také mohly mít větší zájem o znovuoživení hospodářských i politických vztahů s Ruskem. Což by oslabilo efekt západních sankcí a izolaci Ruska.
Pravdou je, že zatímco Francie, Německo, Itálie a řada dalších unijních zemí disponovaly a disponují silnými proruskými politicko-ekonomickými tábory, které volaly po udržování vztahů dle principu “business as usual” bez ohledu na ruskou politiku posledních let, ve Velké Británii takový tábor donedávna – se specifickou výjimkou UKIP Nigela Farage – neexistoval. Britské elity se silnými vazbami na USA a NATO se doposud snažily vnímat bezpečnostní situaci na kontinentu strategicky. Brexit, který může vyústit ve významné posílení UKIP, by mohl tuto situaci kardinálně změnit, což není dobrá zpráva zejména pro východní země EU a NATO, nejvíc vystavené neoimperiálnímu Rusku.
Odchod Velké Británie z EU by mohl u části politických a ekonomických elit a obyvatelstva v unijních zemích posílit odstředivé tendence. “Exit” z Unie, zdánlivě “neúspěšného projektu”, je ostatně heslem, do jehož podpory Moskva investovala nemalé – podle všeho i finanční – prostředky. Existuje celá řada svědectví, že Rusko politicky a finančně podporuje euroskeptická hnutí a organizace v unijních státech a že propaganda provozovaná Moskvou cíleně míří na zpochybnění EU jako dysfunkční a zkorumpované organizace a zpochybnění politiky Evropské unie v řadě oblastí jako protinárodní. I kdyby referenda o vystoupení v dalších členských zemích nakonec vypsána nebyla, Brexit má potenciál polarizovat společnosti, posilovat tábory euroskeptiků, což ve výsledku ještě víc oslabí evropskou jednotu. Pokud by došlo k vyhlášení referend ve Skotsku a v Severním Irsku – za účelem sjednocení s Irskem či vyhlášení nezávislosti a následného vstupu do EU –, znamenalo by to další významné oslabení Spojeného království a jeho faktické vyřazení z “velké” kontinentální politiky. Je nepravděpodobné, že Evropská unie jako celek se za této situace dokáže soustředit na řešení významných společných otázek: evropské bezpečnosti, ekonomických problémů jižního či východního křídla Unie, bezprecedentní utečenecké krize. Tedy otázek, které se jinak než kolektivně řešit nedají.
Bez ohledu na vnitropolitické a ekonomické důvody Brexitu je výsledek referenda špatnou zprávou pro evropskou jednotu a společnou bezpečnost v době, kdy čelí stále nevyzpytatelnějšímu Rusku.
