Cyklistická sezona letos začala dřív. Už jede naplno. Se vším rizikem, které k tomu patří. Se vší českou neměnností, která k tomu patří. S válkou mezi chodci a cyklisty, motoristy a cyklisty, cyklisty a cyklisty, segwayisty a cyklisty, policisty a cyklisty.
Jezdit denně na kole do práce v hlavním městě je náročné. Nejen proto, že tu jsou velké kopce, ale především proto, že Praha pro cyklisty dělá málo. Nejprve to ale otočme: zasloužíme si my, kolaři, kolisté, šlapkaři, aby se pro nás něco extra dělalo? Jsme my ti lepší na silnicích, chodnících a cyklostezkách?
Dovolím si vyslovit tezi: čeští chodci, cyklisti, řidiči, koloběžkáři, inlajnisti, skateboardisti, bruslaři či segwayisti jsou v průměru zhruba stejně bezohlední. Po letech opravdu hojného ježdění na kole jsem o tom přesvědčen. Dnes mám větší obavy z kolegů kolařů než ze šoférů.
Motoristé sice nejen v Praze nemají cyklisty rádi, ale už si na ně zvykli a vědí, že nemá význam je srazit ze sedla a přejet. Nevyplatí se to. Do smrti se budit s obrazem kolaře pod přední nápravou – vážně nic moc.
Zato dost cyklistů se na kole mění v šílence. Řítí se po chodníku nebo cyklostezce, jako by jeli časovku na Tour de France a byli nadopovanější než Lance Armstrong. Vytřeštěný pohled, nesnášejí, když je někdo „zdržuje“, obaleni v závodních dresech, mistři světa v nervozitě. Brzdí na poslední chvíli, nadávají.
My, bojovní kolaři, jsme rok od roku oprsklejší. Na chodníku se cítíme jako doma, chodce považujeme za to, za co nás donedávna považovali řidiči, čili za škodnou, která by se měla jednou provždy vymýtit. Nesnášíme inlajnisty neboli bruslaře, kteří se nám na cyklostezkách pletou do cesty a nechápou, že my „trénujeme“ nebo „spěcháme“. Řidičům aut a náklaďáků drsně křížíme cestu, zlobíme je, dráždíme, „vychováváme“. Sice jsme slabší, ale vedeme svatou cykloválku. Bojujeme za svatá práva utlačovaných cyklistů.
(Jistě, přeháním. Nechovají se tak zdaleka všichni. Ale agresivních kolařů opravdu není málo, potkávám je denně a vždycky mě překvapí ta suverénní převaha a jistota, s níž se ti nadupaní Contadorové vyřítí ze zatáčky, za níž může jet dítě na kole nebo máma s kočárkem.)
Řídítka silně pod vlivem
Tím to nekončí. Auto je zbraň. O kole se to netraduje. Takže cyklista celkem v klidu a za souhlasu svých „týmových spolujezdců“ popíjí pivečko či vínečko před jízdou i během ní. Podle statistiky byl každý třetí cyklista, který zavinil dopravní nehodu, opilý. Kam se hrabou řidiči.
Praha stále dál dává přednost řidičům. Až na výjimky si netroufá omezit provoz motorových vozidel, dát prostor chodcům a cyklistům. Dokud se tohle nestane, bude to stálý boj a nevraživost.
Není třeba dodávat, že pro cyklistu platí to, co pro šoféra: když jede na kole, nesmí mít v krvi alkohol. Na silnici, stezce, chodníku, lesní pěšině. Alkohol snižuje jeho pozornost. Loni u nás cyklonárod zavinil 2521 nehod, alkohol hrál roli u 723, což je zhruba třetina. Při cyklonehodách s alkoholem zemřelo 27 lidí, skoro 300 bylo těžce zraněno, necelých 2000 lehce. Podle expertů mívají opivení či ovínění cyklisté od 0,3 do 2,4 promile alkoholu v krvi.
To vše bylo nutné říct, aby snad nevznikl dojem, že jsme my, jezdci na samohybech, nějací lepší a že máme snad nárok na vyšší dávku úcty než řidiči, nebo dokonce chodci.
Na druhou stranu však se pro cyklisty dělá málo a často jen na oko. V Praze máme málo cyklostezek, málo pruhů pro cyklisty, málo jednosměrek, kde smí jet kolař opačně. Psalo se o tom mnohokrát, změny jsou chaboučké. Z dennodenní praxe mohu dodat, že věci se občas mění i k horšímu.
Slavné jsou pražské pruhy na silnici vymezené pro cyklisty. Velmi rychle z povrchu ulice mizí, řidiči je pak nevnímají, stojí na nich, na kole se nedá projet. O tom, že vedou jen kousek, pak se silnice zúží a pruh zmizí, jako by tvůrce toho zázraku vyzýval: Naber kolaře na přední nárazník, už bylo napsáno hodně. Marně.
Praha se vyznačuje mnoha úzkými hrdly, kde auta stojí a čoudí v kolonách. Jet tam na kole – hrůza. Cyklista to tedy bere po chodníku, to však nesmí. Příklad: cesta podél tramvaje, jež jezdí okolo Pražského hradu. Pruh pro cyklisty obsazený smrdícími vozy, jet po něm je riziko. Když už se dá kolona do pohybu, řidič rád vybočí, aby se mrkl dopředu, co se děje. Logické by bylo jet po chodníku. Je dostatečně široký a obvykle tam nikdo nekráčí.
Povolit ohleduplnou jízdu na chodníku
To je jeden ze základních tipů na zlepšení: kde to lze, povolit jízdu na chodníku a namalovat na něm pruh pro cyklisty. Takhle to běžně dělají venku (Belgie, Holandsko, Rakousko, Německo...). Nebo cyklistům povolit jízdu po chodníku, ale s podmínkou, že chodec má vždy přednost a že cyklista musí vždy jet ohleduplně a neohrožovat pěší. (Ostatně kus pod Hradem cyklostezka najednou vede po chodníku, kousek to zřejmě jde už dnes.)
Lidé víc sportují. Je to móda. Na cyklostezkách, ale i na chodnících a silnicích, přibývá bruslařů, kluků a holek na skateboardech, longboardech, waveboardech, inlajnech nebo na koloběžkách a elektrokoloběžkách. Jezdí tam i dvoukolky Segway. Ty se zásadně liší – váží půl metráku, těžké váhy. Navíc zhusta jezdí v kolonách, vytvářejí jakési segwayové vlaky. Kupodivu dvoukolky na chodníky mohou, ačkoliv jsou motorové a těžké. (Kolo ne.)
Ministr dopravy Antonín Prachař (ANO) teď chce elektrické segwaye vypudit na přecpané cyklostezky. Jiní na ministerstvu dopravy zase míní, že na segwayisty se má pohlížet jako na chodce a chodníky jim mají sloužit dál.
Problém to je hlavně v centrech měst. Třeba v Praze jet na bicyklu okolo Václavského náměstí – utrpení. Otrava. Prakticky to nejde. Auto ano, auto se dostane prakticky všude. Žijeme pořád ještě v autosvětě. Kolo je problém. Segwaye tam zatím smějí, ale chodci je nemají rádi, bojí se jich.
Podstata věci: Praha stále dál dává přednost řidičům. Až na výjimky si netroufá omezit provoz motorových vozidel, dát prostor chodcům a cyklistům. Dokud se tohle nestane, bude to stálý boj a nevraživost.
Nedávno jsem byl kousek od Vídně (v Maria Gugging) a jezdil na kole do centra města podél Dunaje. Zbytečné popisovat ten nebetyčný rozdíl, který je patrný jak v okolí Vídně, tak v jejím centru. Pokud někdo říká, že to u nás nejde, ať si tam zajede. Jde to. Jde to tak, že je místo pro chodce, cyklisty, koloběžky, inlajnisty i segwaye. Když se chce.
Potíž je v tuzemských politicích. Pokud chtějí rozhodovat o pěších a cyklistech, měli by po městě chodit pěšky a jezdit na kole. Ne jednou, demonstrativně, ale pěkně celou sezonu. Teprve pak by začali maličko chápat, oč jde (oč jede). Že nejde udržet obojí – auta i pěší, auta i kola.
