Je to bizarní situace. Kontrarozvědka ve výroční zprávě varuje před čínskými špiony a mluví o „důrazu na vlivovou infiltraci do českých politických a státních struktur a sběr politického zpravodajství, a to vše za aktivní pomoci některých českých občanů, včetně politiků a státních úředníků“. A v Poslanecké sněmovně se pod záštitou jejího předsedy koná seminář „Zkušenosti pro řízení a rozvoj státu“, na kterém vystupují profesor stranické školy ústředního výboru Komunistické strany Číny nebo náměstek ministra Informační kanceláře Státní rady Čínské lidové republiky.
„Myšlenky Komunistické strany Číny ztělesňují plody moudrosti tradiční čínské kultury,“ zaznělo tu z čínské strany. „Pod vedením Komunistické strany Číny celá země vzkvétá a úspěšně buduje novou společnost,“ pravil Vojtěch Filip, místopředseda dolní parlamentní komory.
Jedna KSČ jako druhá, chtělo by se říct. Jenže pozor: tady nejde o nějakou soudružskou výměnu „zkušeností“, ale z naší strany také o prezentaci na státní, ne stranické úrovni. Můžeme se od vás učit, jak stabilizovat společnost, udal tón Miloš Zeman v Pekingu, a jakkoli se to mohlo zdát utopií, příslušné poznatky zanedlouho dorazily až do Sněmovní ulice. Tady přestává legrace.
Jedna věc je obchodní výměna, čínské investice v České republice, byznys, banky, energetika, média, fotbal, pivo. To se dá chválit nebo zpochybňovat, rozebírat, co nám to přinese, jestli se to nepřeceňuje, jaká rizika jsou s tím spojená, zda se máme obávat ekonomické kolonizace a co se bude dít, až čínská investiční mana vyprchá. A pak je tu politika a řeč symbolů. Vyrozuměli jsme: jestli chceme čínské investice a družbu, očekává se od nás, že také dáme najevo, že přijímáme čínská pravidla hry. A protože jsme vůči velmoci v pozici trpaslíka, je to smutný pohled.
S oblibou se zdůrazňuje, že vůči Číně jsou vstřícné i západní mocnosti, že čínskému prezidentovi se dostalo velkorysého přijetí v Londýně a v Buckinghamském paláci. Ano. Ale o tom, že by Dolní sněmovna uspořádala na nejvyšší úrovni seminář o vymoženostech čínského komunistického zřízení, není známo nic. V tom je ten symbolický rozdíl, ta čára, za kterou se nechodí.
Protože nejen britský, ale (nenechte se mýlit lecčím, co kdo poslední dobou říká) ani český politický systém není s tím čínským kompatibilní. Nevládne tu státostrana, panuje demokratická soutěž politických stran, opozice nebručí v kriminále a s internetem si děláte, co chcete. Jsme v NATO, kde máme své spojence, a tak dále. (I proto BIS považuje za nutné čínské aktivity upozorňovat.) Nejde o distribuci politických zkušeností na rovnocenné, tedy demokratické úrovni.
Teď to vypadá, že se máme nejen z Číny bratrsky radovat, ale i Číně kořit. Předložka v názvu onoho semináře působí zlověstně – nikoli zkušenosti „z“ řízení a rozvoje státu, ale „pro“ řízení a rozvoj státu. Pro čí řízení a rozvoj a jakého státu? Neříkejte, že toho našeho, to snad ne.
Minulý týden se čínští diplomaté v Praze ohradili proti tomu, že se v Poslanecké sněmovně na návrh ministra Daniela Hermana držela minuta ticha za oběti tibetského povstání. Vloni čínská velvyslankyně protestovala proti cestě českých poslanců na Tchaj-wan. A čínští diplomaté podle Respektu žádali ministra Zaorálka, aby úřady zabránily letošní návštěvě dalajlámy, nebo mu alespoň znemožnily veřejně vystoupit.
Jsou to učebnicové situace, na které by se dalo, nebo spíš mělo odpovědět diplomatickou floskulí o nepřípustném vměšování do vnitřních záležitostí. Nic takového. Místo toho uspořádáme v Parlamentu seminář o Číně rozkvétající pod komunistickou vládou. Je to nevkusné.
Zlatým hřebem návštěvy prezidenta Si Ťin-pchinga v Praze má být podpis dokumentu o čínsko-českém strategickém partnerství. Co v něm bude, co z něj vyplyne, k čemu se zavážeme? Zatím nevíme. Otevření náruče komunistické Číně neprošlo v členské zemi Evropské unie a NATO žádnou viditelnější společenskou diskusí. Prostě „se“ jednoho dne rozhodlo, že Krteček se obejme s pandou a my se budeme těšit z čínských investic a nákupů, které se budou zásadně chápat jako dobrá zpráva, blaho.
Jaký k tomu všemu má především prezident Zeman, ale i vláda nebo i představitelé Poslanecké sněmovny mandát? Kdo ve volební kampani slíbil, že udělá čelem vzad do Číny a Česko se stane součástí její strategie? Když se zcela vážně píše o tom, že Číňané by dali miliardy na Zemanův sen, středoevropský vodní kanál, musí se člověk štípnout, aby se ujistil, že se mu to nezdá. Kdo tu vlastně vládne, rozhoduje a nese odpovědnost před voliči?
