Obchodník se zbraněmi Imex Group podal trestní oznámení na neznámého pachatele kvůli úniku informací. Na exprimátora Tomáše Hudečka zase „míří trestní oznámení“ kvůli stavebním předpisům – v tomto případě dokonce ani nevíme, kdo je jeho autorem, takže ve skutečnosti jde spíš o anonymní bonz.
Nicméně obě dvě informace se za poslední týden objevily jako zprávy v českých médiích.
Trestní oznámení se už dávno stala účinnou zbraní mediálních válek. Bohužel, je to možné i díky tomu, jak o nich média referují. Trestní oznámení bývá prezentováno jako „událost“ – často v naprostém nepoměru s jeho skutečným významem. Trestních oznámení s trochou rutiny a úsilí sepíše každý z nás pět za den. No a? O tom, jestli někdo něco provedl a má pykat, to nevypovídá vůbec nic. O tom dokonce nic nevypovídá ani trestní stíhání, a trestní oznámení je ještě kilometr před ním. Ale jak pěkně to zní: trestní oznámení. Dám vás k soudu!
Trestní oznámení zhusta funguje jako mediální klacek na odvrácení pozornosti - většinou od jeho autorů. Ozbrojit se jím – oznámit, že ho na někoho podávám, někdy dokonce tisku stačí říct, že ho zvažuji podat, pohrozit jím – pro mě znamená strategickou výhodu. Nebo mi dokonce v očích některých propůjčuje domnělou morální převahu. Já se domnívám, že se stal zločin a konám svou povinnost – a dál je to otázka šetření. Dokažte, že to není tak, jak říkám. Možná, že toho, na koho jsem ukázal prstem, vyšetřování očistí. Za čas. Pak prosím.
V mediální logice trestní oznámení „hrozí“ a dotyční, tak trochu poskvrněni hanbou, že něco provedli, trestnímu oznámení „čelí“, jsou pod tlakem. (Tady a teď, důležitý je okamžitý, bezprostřední účinek informace.) Je to nesmysl a média by měla zprávami a především titulky o trestních oznámeních začít tvrdě šetřit. Jinak se z toho nevymotáme a trestní oznámení se bude dál používat jako nástroj vyřizování účtů. Extrémním případem jsou trestní oznámení pro pomluvu, ta by se měla odkládat rovnou a trestný čin pomluvy by se měl zrušit, občanskoprávní žaloby stačí.
