Sporu o těžební limity v Mostecké hnědouhelné pánvi se chopili odborníci. Oč běží, je bourání nebo nebourání městečka Horní Jiřetín. Ve jménu první nebo druhé možnosti se vrší podklady, předpovědi a především čísla. Jak řekl v pondělí prezident republiky, „stačí vzít do ruky kalkulačku a počítat“…
To je omyl. Vlastně bez ohledu na to, jaká čísla jakou kalkulačkou proženeme, jestli spíš zelenou nebo spíš hornickou, a jak si výsledek přeložíme do fakt. (Tady bych byl obezřetný zvlášť v případě prezidenta, který v poslední době proslul i jako baron Prášil.)
Ne, nestačí počítat. I když pro zachování Jiřetína v dnešní podobě podle mě mluví i čistě početní důvody. Ale žádné dobré rozhodnutí se nemůže opírat jen o ně. Ani tři, pět, deset posudků, ani nejsofistikovanější výpočet ztrát a výnosů nebude stačit, když se kromě kalkulace nevezme v úvahu i neekonomické, morální měřítko.
Dokonce se dá říct, že je to měřítko rozhodující. Právě kvůli němu se nejedná „jen“ o lokální spor o budoucnost dolu, horníků, tepláren, domů a obcí. Tak ho může vidět jen ten, kdo morální měřítko nedoceňuje, nadřazuje mu ekonomiku, neuznává ho. V opačném případě je zřejmé, že jde o mnohem víc:
Limity se z čáry na mapě mění v hranici, kterou buď překračuje, nebo respektuje celá společnost. Vypovídají na dlouhá desetiletí o tom, co je a co není dovoleno, co se buď smí, nebo co už je přes čáru. Je to velmi silná, hmatatelná zpráva o žebříčku hodnot a o tom, kde leží společenská norma. Limity jsou symbol, ukazují meze chování.
Z pochopení a docenění těchto souvislostí vyrostl po listopadu 1989 sám institut uhelných limitů. Byla to jakoby samozřejmost, po zážitku s komunistickým přístupem k paměti, s tím, co to znamená (ne)vážit si věcí, při pohledu na zplundrované území.
A nešlo jen o desítky se zemí srovnaných obcí na severozápadě Čech. „Limity“ byly soustavně překračovány už dřív a také jinde: při vysídlování pohraničí a ničení vesnic v zemi nikoho, při zabírání vojenských prostorů, při budování takzvané rozvinuté socialistické společnosti. Tady všude se nastavovala „společenská norma“, co se smí a co už je přes čáru. Smělo se skoro všechno, dokonce i zničit město Most.
Tenhle zvrácený přístup k „užitku“, k tomu, „co se vyplatí“, prosákl do celé společnosti a hrubě poznamenal uvažování a jednání mnoha lidí. Fyzické, hmotné vykořenění se šířilo dál jako stav mysli.
Je tu ale jeden podstatný rozdíl – tehdy jsme žili v nesvobodě, volby byly fraškou a panoval oprávněný pocit, že námitky jsou marné. Že se nedá nic dělat.
Opsat kruh o obvodu pětadvaceti, třiceti let a dospět do stejného bodu jako na počátku by znamenalo důkaz, že jsme se nepoučili. Vymazaná čára limitů by se změnila ve šrám na našem historickém příběhu. Měřítka, co je přijatelné a co už se nedělá, by byla nastavena znovu, a opět špatně. Jako v dobách, kdy se hřbitovy rozebíraly buldozerem a kdy nebyl problém zasypat kostel na dně uhelné jámy. Barbarství zevšednělo.
