„Éru Klause lze rozdělit do tří etap: V prvním období získal rychle velkou prestiž, v následujících dvou si ji už jen systematicky ničil," píše spisovatel a publicista Karel Hvížďala v obsáhlém portrétu odcházejícího prezidenta, který Aktuálně.cz poskytl sesterský deník Insider.
Portrét - V prvních měsících roku 1992, tedy před prvními svobodnými volbami v Československu, jsem připravil s Václavem Klausem, tehdejším místopředsedou federální vlády a ministrem financí, knihu-rozhovor, kterému jsme dali název První zprava. Po jednadvaceti letech - kdy končí jeho druhé prezidentské období, kdy jeho bývalá ODS se v průzkumech propadá na čtvrté místo a po příštích volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2014 s velkou pravděpodobností bude mít levice nejen svého prezidenta, většinu v Senátu, ale i ve sněmovně a v Ústavním soudu bude vyměněno Milošem Zemanem osm z patnácti soudců - lze bez nadsázky říci, že Václav Klaus byl Poslední zprava.
V tomto textu se pokusím chladným jazykem bilancovat ve zkratce jeho politickou kariéru a odpovědět na otázku, jaký to byl a je člověk. Hranice mezi Klausem člověkem, Klausem politikem a Klausem prezidentem se totiž postupně stírala a proměňovala, aby v druhém prezidentském období úplně splynula a zkameněla, ztvrdly i jeho pohyby.
Éru Klause lze rozdělit do tří etap: V prvním období získal rychle velkou prestiž, v následujících dvou si ji už jen systematicky ničil. Pokusím se to dokázat. Samozřejmě že jde jen o mediální konstrukci: o osobnostní skicu.
Boj o transformaci
Ve zmíněném rozhovoru jsem v roce 1992 Klausovi připomněl, co o něm napsali Američané: „velmi inteligentní, velmi pracovitý a velmi arogantní…" Tehdy mi odpověděl: „Čím má člověk pevnější názory na řadu věcí, tím častěji se dostává do střetů a konfliktů a vypadá jako hádavý a arogantní… Občas jako zbraň a metodu polemiky použiji ostře sebevědomě formulovaný názor spíše na úrovni rovnocenného sporu. Někdo se domnívá, že více dosáhne tím, když o kousek ustoupí, a tím se lépe s partnerem dohodne. Toto není moje taktika. Já se spíš snažím zaútočit, říci svůj názor velmi jistě a sebevědomě a toho druhého člověka tímhle způsobem zviklat. Každá z těch taktik má svou hodnotu…"
Když se Klause v roce 1991 slovenský časopis Eva ptal, jaké má zápory, odpověděl: „Nedostatek důvěry v cizí názor… Často zjišťuji, že poslouchám jenom sebe samého." Když jsem mu tento citát připomněl, vetoval ho a dodal: „Jsou momenty, kdy nezbývá člověku, než aby stál sveřepě za svým názorem… Ta sveřepost nebo ta zdánlivá neústupnost je v naší situaci spíše politickou nezbytností. Protože tady u nás jde o boj o to nejzákladnější, co vzniklo v listopadové revoluci."
Jako bývalý aktivní sportovec si rozděloval politiky na ty, kteří byli sportovci a vnímali politiku jako hru, a na ty, kteří byli jen ideology. V důsledku to znamenalo, že neuznával i v politice fauly, když je nikdo neviděl, byl mistr zákulisních her a k úspěchu vždy potřeboval publikum: Na tréninku nedával koše, protože ho to moc nebavilo, jak mi sám řekl. Jak je možné faulovat, mi předvedl v Československé televizi, kde jsem tehdy moderoval pořad Press.
Původně jsem do studia pozval Milana Kňažka, slovenského ministra zahraničí, který se ale odpoledne před vysíláním omluvil, a proto jsem požádal ředitelku Klausovy kanceláře Dagmar Mrázovou, aby se ho optala, jestli by večer se mnou v pořadu nevystoupil. Klaus souhlasil, já se připravil, a když jsme se sešli před studiem, objednal si vřelý čaj a sípavým hlasem pravil: „Hvížďalo, jak vidíte, skoro nemohu mluvit, jsem tu jenom kvůli vám, abych vám vytrhl trn z paty. Abyste neměl v televizi problém." Samozřejmě, když jsem ho slyšel, změnil jsem tón rozhovoru a začal jsem mnohem mírněji, než jak jsem měl interview připravené. V přímém přenosu jsem si až po pár minutách uvědomil, že hovoří normálně, není nachlazený a že věděl stejně dobře jako já, že razance prvních otázek určuje dikci celého rozhovoru. Přelstil mě: Když jsem mu to cestou ze studia řekl, velmi se bavil.
Kvůli těmto vlastnostem a velké píli - nezapomeňme, že on, na rozdíl od současné garnitury ODS, která s tím začala, až když jí teče do bot, objížděl zvláště první léta po založení ODS trpělivě celou republiku a totéž dělal jeho místopředseda, který měl na starost styk se stranickou základnou, Petr Čermák - dokázal prosadit svou představu o ekonomické reformě (porazil Valtra Komárka, bývalého ekonomického poradce Fidela Castra) a později poklidně, ale rovněž podle svých představ i rozdělit republiku. Tato doba je nesporně spojena s největšími úspěchy Václava Klause. Tehdy se ještě dokázal ze svých úspěchů radovat a nad některými svými činy se i srdečně smát.
Jeho největší chybou, která již od této doby vedla až k jeho „rozlučkové" amnestii z 1. ledna 2013, bylo, že totálně podcenil pravidla hry, tedy právo. To ale vyplývá i z jeho základního přesvědčení, které potvrzuje i jeho článek Ekonomie jako univerzální věda? v časopise Tvář z února 1969, v němž usiloval o to, aby byla ekonomie uznána jako čistá věda, která nepotřebuje sociologizující a filozofující prvky.
To mělo v té době zřetelný ideologický podtext: Snažil se vymezit vůči marxistické ekonomii, ale jeho slova lze dnes vykládat i tak, že skutečně věřil, že ekonomie nepotřebuje mantinely, že vše vyřeší neviditelná ruka trhu. Zapomněl, že slavná Hayekova věta byla vyřčena v zemích s tradicí nezávislého soudnictví, které dbalo na dodržování pravidel a smluv. Tento výklad Klausova myšlení by spíše podporoval slova, která v našem rozhovoru z roku 1992 vetoval - že nemá důvěru v cizí názor. A nejspíš právě tato nedůvěra ho přivedla do pasti, ze které se pokusil dostat amnestií v roce 2013, kdy omilostnil i ty, kteří se dostali do vězení díky jeho liknavému postoji k právu.
Když jeho kancelář nebyla ochotna zveřejnit, jak byla amnestie připravována (naposled v Právu 2. března 2013 prohlásil, že autorem amnestie je on sám), ani nebyla řádně doručena premiérovi a na Úřadu vlády o ní není záznam v podatelně, takže se dodnes neví, kdy a kde ji Petr Nečas podepsal, propast mezi prezidentem a občany se ještě prohloubila a jeho preference se de facto dostaly do záporných čísel. V posledních průzkumech získal sice kolem 27 až 31 procent, jenže dle sociologů se u funkce prezidenta ke každým skutečným preferencím automaticky přihazuje kolem třiceti procent. Takhle počítáno se Klausova popularita na konci jeho druhého volebního období pohybuje mezi minus třemi procenty až plus jedním procentem.
Boj o moc
Asi největší zlom nejen v Klausově kariéře, ale i v jeho chování nastal tehdy, když ztratil důvěru ke všem, kteří s ním bezvýhradně nesouhlasili. Stalo se tak po 28. listopadu 1997, kdy předstoupili před novináře vlivní členové ODS Jan Ruml a Ivan Pilip.
Přečetli prohlášení, v němž vyzvali Klause k odstoupení z čela ODS kvůli neprůhlednému financování strany. A protože Klaus byl zrovna v té době jako premiér pracovně v Sarajevu, hovoří se o této události jako o tzv. sarajevském atentátu. Tím odstartovala první skutečná politická krize v historii samostatné České republiky, která vyústila v demisi vlády, sestavení úřednického kabinetu a skončila předčasnými volbami do Poslanecké sněmovny. Po nich ODS uzavřela opoziční smlouvu se svým hlavním rivalem, sociální demokracií v čele s Milošem Zemanem, který ještě v nedávné době hovořil o tom, že Klaus za sebou nechal spálenou zemi a že legitimace svých straníků bude vázat do kůže členů ODS. Jinými slovy, právě v tento moment zradil Klaus nejvýrazněji sám sebe, ideje strany, kterou zakládal, a dal přednost spojení s člověkem, kterému šlo o totéž: mít moc. Klaus přiznal, stejně jako Zeman, že ideologie je pro něj jen nástroj, který mu umožňuje být majitelem moci. Přestal prosazovat změny a soustředil se na boj o status quo: tedy o sebe a o své postavení. Podíváme-li se na jeho osobnost a kariéru v tomto kontextu, nemůžeme říci, že byl vždy konzistentní.
Klaus se po předčasných volbách v roce 1998 vrátil do politiky jako předseda Poslanecké sněmovny. Právě zrada původních ideálů a návrat Klause do politiky v roli spojence Zemana pak vedly v říjnu k rezignaci ministra zahraničí a místopředsedy ODS Josefa Zieleniece, který byl spoluzakladatelem této strany a hlavně autorem ideové orientace, již tímto krokem Klaus opustil. Tehdy také postupně změnil tým svých spolupracovníků. Metaforicky řečeno, okna nahradil zrcadly.
Přes všechny popsané změny se i v posledních deseti letech považuje Klaus za konzervativního politika. Proslavil se například takovými výroky jako: „Bublinková voda je konzervativní, zatímco ta bez bublinek je okázalým módním výstřelkem."
Jenže, je možné být u nás skutečným konzervativcem? Není to slovo pouze zneužito?
Připomeňme stručně, že konzervativní politický směr se zrodil na přelomu osmnáctého a devatenáctého století a byl reakcí tehdejší politické vrstvy na průmyslové proměny v Anglii a posléze i na kontinentě. Benjamin Disraeli, hrabě z Beaconsfieldu, napsal: „Nevidím jiného východiska z války tříd a názorových směrů, která nás nyní tak znepokojuje a ohrožuje, než upřímně míněný návrat k systému, který lze charakterizovat jako systém loajality a úcty, systém veřejných práv a sociálního soucitu." Přeloženo do češtiny, byl to program návratu k feudalismu, založený na nekompromisním lpění na důležitosti rodinného vlastnictví. Tento rys konzervativní politiky, tedy lpění na nedotknutelnosti držení majetku rodinou či nějakým spolkem, je dodnes nejpříznačnějším a nejtrvalejším odkazem prvních konzervativců. Z toho vyplývala i dědičná úcta k hierarchickému rozvrstvení společnosti: peníze se rozlišovaly nejen na špinavé a čisté, ale i na vydělané a zděděné. Čisté byly dle konzervativců jen peníze zděděné. Konzervativci lpěli na nezpochybňování historických práv takových skupin, jako je církev, rodina, cechy a společenské třídy, a chránili je důsledně proti náporům individualismu a nacionalismu.
Klasik konzervatismu Edmund Burke v roce 1793 napsal: Neúcta k majetku a skutečnost, že se proti principu majetku stavějí jakési nároky státu, je právě tou příčinou, která vedla ke všem ostatním zlům. Proto v Anglii, když za Jindřicha VIII. došlo k zabírání majetku některým klášterům, mohlo se tak stát jen proto, že byly nalezeny nedostatky v jejich stanovách, tedy opět podle starého, původního práva.
Současný filozof konzervatismu Roger Scruton píše, že moderní konzervativec obhajuje dělbu moci (tedy moc ústavodárnou, výkonnou, soudní a mediální) jako nejlepší metodu tíhnoucí k jednotě, jak vládnutí smířit s individuálními svobodami a rozmanitostí podřízených institucí. Konzervativec je podle něj proto spjatý s občanskou společností více než řada liberálů. A nakonec konzervatismus se ode všech významných politických ideologií odlišuje důrazem kladeným na úlohu církve a židovsko-křesťanské morálky, tedy i sociálního cítění.
Otázka, kterou si musíme nutně položit, zní: Co si počít s tímto odkazem - který má jistě historickou logiku v Anglii a v USA více než dvě stě let starou tradici - v Čechách a na Moravě, kde po roce 1620 byla česká, většinou protestantská šlechta ze země vyhnána a její majetek zkonfiskován, k čemuž od té doby u nás docházelo nepřetržitě do roku 1989? (V minulém století po založení republiky v roce 1918, po roce 1945 - a od roku 1948 se až do šedesátých let znárodňovaly, tedy kradly, malé provozy, dílny, domy a pozemky.) A po roce 1989 přišly problémy s restitucemi, které různě omezoval i Václav Klaus, který byl mimo jiné i proti navrácení majetku emigrantům. Dokládá to i neschopnost demokratického státu se za jeho účasti na vrcholové politice vyrovnat se šlechtickými rody a církvemi, kterým byl veškerý majetek po roce 1948 vyvlastněn, a nároky a potřeby státu jsou soustavně upřednostňovány před nároky občana. Občanská společnost je tu vysmívána hlavně prezidentem, který v ní vidí elitářský přístup. O morálce Václav Klaus nepromluvil za celou dobu, co je v politice, snad ani jednou, což mu někteří analytici při jeho sedmdesátinách vyčetli. Rovněž se stavěl proti vzniku regionů: centralistické uspořádání bylo jeho názorům bližší, i když právě konzervativci bazírují na autonomii institucí; stát jim má určovat jen rámec jejich působnosti.
Boj o vlastní obraz
Být konzervativcem v Čechách lze doopravdy jen velmi těžko, a když, tak jen verbálně ve vztahu k vodě bez bublinek. Byla to právě ODS v čele s Klausem, která dovolila, aby tuto stranu ovládli jen bezskrupulózní podnikatelé, kteří se ve skutečnosti o politiku nezajímají a měří vše jen výhodností poměru nákladů a zisku, a tím nastartovala svůj propad. ODS možná jako jedna z prvních stran v Evropě svým osudem dokazuje pravdivost teze německého sociologa Paula Nolteho, který ve své knize Krize demokracie předpovídá, že v budoucnu budou strany zakládány jen na dočasnou dobu s jasně vymezeným úkolem.
Za současné situace se Klaus už soustředí jen na boj o svůj obraz v politice, který zřejmě povede po zbytek svého života i jeho institut. A konzervativní nálepku používá jen jako ochranné zbarvení pro krytí svých osobních cílů.
Samostatnou kapitolu tvoří Klausův vztah k výkonu funkce prezidenta, do které byl zvolen jen díky KSČM, kterou tak přivedl do vysoké politiky, ale i k zahraniční politice a k Evropské unii.
V EU vidí největší nebezpečí pro demokratický vývoj v Česku: V Evropě Klausovi přezdívají prezident NE. Pomineme-li jeho obecně známou eurofobii, o které se toho již napsalo dost, nejvýraznějším rysem jeho zahraniční politiky je jiný vztah k Rusku, který se v poslední době projevuje hlavně tím, že je evidentně více nakloněn myšlence, aby Temelín byl dostavěn spíš za účasti Ruska než jiných konsorcií.
Dříve se, pomineme-li i jeho kritiku zákroků NATO v bývalé Jugoslávii v roce 1991 a kritiku invaze do Iráku v roce 2003, jeho náklonnost k Rusku projevila asi nejzřetelněji při ruské agresi v Gruzii v roce 2008. Klaus podpořil Vladimira Putina: se zásahem ruských vojsk souhlasil, přitom ani jediný gruzínský voják nepřekročil ruskou hranici. A taky jako jediný politik z Evropské unie po předání Puškinovy medaile řečnil v autoritářském Rusku o nesvobodě v EU. Zřejmě to jsou i ty důvody, proč nebyl prezident Klaus nikdy pozván na oficiální návštěvu Spojených států. Kdyby se něco takového stalo v sousedním Německu, následující pondělí by se určitě objevila na titulní straně velice respektovaného zpravodajského časopisu Der Spiegel otázka: „Smí prezident stát na straně cizí velmoci, která okupovala jinou zemi, když tato velmoc není součástí naší aliance?" Debata by směřovala k jedinému cíli: Vymezit prezidentovi hranice, které nesmí příště překročit.
Důvod: Prezident není nikým jiným než nejvyšším státním úředníkem, představitelem exekutivy, kterého si my občané platíme ze svých daní, a proto je naší povinností ho neustále kontrolovat. Moc (stejně jako přemíra alkoholu, drog nebo sexu) deformuje charakter člověka. To ve starých demokraciích vědí, a proto si své přední politiky důkladně hlídají. The New York Times jen v oddělení, které sleduje a analyzuje politiku prezidenta, zaměstnává či donedávna zaměstnával padesát novinářů, což je víc, než má celá redakce Hospodářských novin.
U nás po kontroverzní podpoře Ruska prezidentem a podobně kontroverzním rozhovoru, který poskytl na toto téma časopisu Euro a v němž (jak tehdy upozornil novinář Jan Urban) dokonce lhal (když tvrdil, že prosazoval alternativní ropovod z Ingolstadtu, ač je známo, že právě on a tehdejší ministr Vladimír Dlouhý byli jediní proti této stavbě), se ozvalo v médiích jen pár novinářů a politiků, kteří vyslovili jen pouhá mínění. Ale představitelé univerzit a církví, právníci (kromě okrajových sdělení profesora Cepla a právníka Rychetského), odboráři atd. do diskuse s žádnou fundamentální analýzou nevstoupili, a proto se nemůžeme divit, že prezident svou dikci ještě přiostřil, aniž cokoliv doložil.
Právě někdy v této době Václav Klaus důstojnost nahradil nepřehlédnutelnou sošností, která chvílemi dostávala až nevědomky ironický podtext: připomíná strojovými pohyby golema. A to se objevilo i v Klausově dikci: Nemluví už tak, aby mu bylo nasloucháno, ale tak, aby byl co nejvíce vidět a slyšet v médiích, jak dokazují jeho výroky z poslední doby typu: Havel byl „levicový extremista" či „vítězství Zemana nad Schwarzenbergem je vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí."
Tuto jeho rétorickou dikci lze nejspíše zdůvodnit tím, že pochopil, jak funguje naše mediální civilizace: komunikaci ve veřejném prostoru si zjednodušuje pomocí snadno pochopitelných ikon. Na zlomu století, po pádu sovětské říše, pole pozitivních ikon byla obsazena papežem Janem Pavlem II., dělnickým vůdcem Walesou a intelektuálem Havlem, proti kterému se snažil po celou dobu zřetelně vymezit. Nejdříve tak činil poněkud infantilně: bílý nábytek na Hradě vyměnil za černý, u projevů stál, místo aby seděl jako jeho předchůdce, a tvrdil, že bude jezdit jen českými auty atd. Chtěl-li se ale stát podobně srozumitelný pro svět, nezbylo mu než volné negativní pole, a proto se zřejmě stal euroskeptikem, bojovníkem proti teorii globálního oteplování a nakonec i přítelem Ruska. Jen tak se mohl odlišit od svého charismatického předchůdce.
Takovým lidem, kteří si vynucují publicitu tím, že odporují většinovému názoru, se v Klausově oblíbené angličtině říká „contradictionists". Je to ale termín používaný v psychologii, a ne politologii.
Hlavní slovo by dnes měli mít bezpochyby právníci, protože Klaus donekonečna opakuje, že občanská společnost je nebezpečím pro svobodu a demokracii (myslí tím vyjadřování nezvolených lidí k obecným problémům), ač přísahal na Ústavu ČR, kde stojí, že tato republika je založena „na zásadách občanské společnosti" a „občané mají právo podílet se na správě veřejných věcí přímo…" (Čl. 21/I ústavní Listiny základních práv). Podobně když bojuje prezident proti normám lidských práv a jejich nadřazenosti nad zákonem, je evidentní, že je mu lhostejný čl. 10 ústavy, podle kterého „… mezinárodní smlouvy o lidských právech… mají přednost před zákonem." Toto jsou, mimo extenzivní výklad ústavy a amnestii, asi ty nejvážnější prohřešky, kvůli kterým pohnal Senát se žalobou pro velezradu 4. března 2013 Klause před Ústavní soud, i když už nejde v principu o něj, ale spíše o budoucího prezidenta Zemana, který by se měl pohybovat v přesněji vyhrazených mantinelech. Rovněž označení jeho skutků je poněkud příkré, ale naše ústava nám jinou možnost nenabízí. V demokratické společnosti nesmí překračovat ústavu ani prezident, protože nevládne z boží milosti jako králové, ale suverénem je lid. Proto i amnestii by měl připravovat v součinnosti s ministerstvem spravedlnosti a musí ji kontrasignovat premiér.
Item
Masarykův způsob výkonu funkce prezidenta je živý dodnes a podobně to bude nejspíš i s odkazem Havlovým. Oproti tomu Benešův způsob výkonu funkce vzbuzuje dodnes plno rozporuplných hodnocení a nejspíš podobně to bude i s odkazem Klausovým. Taky je to jediný prezident v dějinách naší státnosti, na kterého byla podána žaloba pro velezradu. Ať se k ní zachová Ústavní soud jakkoliv, už tato skutečnost bude navždy spojena s jeho jménem. Samozřejmě jsou i takoví, kteří rozpoznají moment, kdy mohou výrazným činem změnit své hodnocení v budoucím světě, během hodiny a v pozdním stáří. Jde jen o to, jestli Václav Klaus toho bude někdy schopen.
