Úleva? Tři prezidenti a německá kancléřka v Minsku vyjednali dohodu. Nikoli o míru, nýbrž o příměří. Petro Porošenko, Vladimir Putin, Angela Merkelová a Francois Hollande. Nejpozději o půlnoci ze 14. na 15. února nastane v Donbasu klid zbraní. Má nastat klid zbraní. Suverenita a územní celistvost Ukrajiny budou zachovány. Cizí vojska odejdou. Stažena bude těžká vojenská technika. Ukrajina změní ústavu, „zohlední představy obyvatelstva Donbasu“.
Povede se to? Skončí na Ukrajině válka? Kancléřka Merkelová je upřímná a nedělá si žádné přehnané iluze. Po vyčerpávajícím jednání s Putinem mluví jen o „záblesku naděje“. Nic víc. A její ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier přiznává, že se nedohodlo „vše, co bychom si přáli“. Dodal: „Žádný rozhodující průlom, ale krok směrem k ukončení násilí.“ Jeden krok ke klidu zbraní, to skutečně není mnoho.
Každý, kdo situaci na Ukrajině s napětím sleduje, ví, co hrozí. Konflikt se může rozšířit. Rusové se do něj mohou oficiálně vložit s celou armádou. Jasné je, že konflikt nedokážou poslat dál sami „povstalci“, proruští separatisté, ale dokážou to velmi snadno Rusové. NATO se obává, aby Putin nevyzkoušel sílu a pohotovost Aliance atakem na nějakou sousední zemi, kde žijí „rusky mluvící občané“, které půjde Moskva „ochránit“.
Petro Porošenko se po summitu nechal slyšet, že „Ukrajina byla, je a bude jednotná. Žádná federalizace nebude!“ Znělo to pěkně, ale ukrajinský prezident jako by zapomněl, že Ukrajina už je nejednotná, Krym z ní byl ruským medvědem bez milosti a bleskově ukousnut. Varovně taky působí fakt, že těsně před „mírovými jednáními“ a během nich prudce zesílily boje v Donbasu, nabyly ještě podstatně vyšší intenzity, umírali další a další lidé, civilisté i vojáci. Jako by ten mír budil ještě větší běs.
Popravdě to vypadá, že se jen málo vyřešilo. Z Donbasu se stáhnou cizí vojska: jaká? Ruské tanky, raketomety a ruští vojáci? Ale ti tam přece oficiálně vůbec nejsou! Stažena bude těžká technika; ale kam? Stáhne ji zřejmě ukrajinská armáda. A dál kdo? Rusové? Žádnou tam přece nemají. Povstalci? Kam by ji dali? Jediné reálné se zdá, že bude změněna ukrajinská ústava a že povstalecké republiky získají nějaký jiný, samostatnější statut.
Angela, holubice míru
Co jsme vlastně sledovali? Co se to dělo? Angela Merkelová a Francois Hollande začali jednat s Vladimirem Putinem. Hyperaktivní byla Merkelová. Létala sem tam jak holubice, vrhla se do snahy o vyjednání míru s neuvěřitelným nasazením. A o to jistě také šlo: Merkelová, silná politička Evropské unie, německá politička, usilovala o mír. Nikdo o tom nemůže pochybovat. Jednala s Vladimirem Putinem i Barackem Obamou, odmítla vyzbrojování ukrajinské armády Spojenými státy, protože nechce eskalaci konfliktu. Merkelová jednala jako mírotvůrkyně.
Zatlačila Putina do pozice státníka, na kterém ten mír závisí. Který o něm de facto rozhoduje. A je to tak. Jakmile Moskva odvolá vojenskou podporu separatistů, hlavní zdroj konfliktu začne uvadat. Bez Rusů, ví celá Evropa, ona „občanská válka“, jež je ve skutečnosti skrytou, brutální ruskou intervencí, nebude mít dlouhého trvání. Jinými slovy, pokud je Merkelová mírotvůrkyně, Putin je jednoznačně válkotvůrce.
Zřejmě taky proto musel ruský prezident s Porošenkem, Merkelovou a Hollandem jednat. Při jednáních zastupoval separatisty, jejich zájmy, jak to ostatně dělá dlouhou dobu. Jsou to jeho lidé a svět vidí, nepochybuje, že to jsou jeho lidé. I to je jeden z diplomatických výsledků snahy kancléřky Angely Merkelové, jíž se v Německu poněkud ironicky a posměšně přezdívá Mutti, maminka. Kéž bychom u nás jednu takovou politickou, „necharizmatickou“ maminku měli. Nemáme.
Prohrál Putin? Platí na něj diplomacie a sankce? Nevíme o tom nic. Jistě nechce vypadat, mimo jiné doma, v Rusku, jako válkotvůrce. Jistě mu vadí sankce. A věci se pomalu ozřejmují. Zatímco Západ jedná na Ukrajině otevřeně, otevřeně podporuje Kyjev, otevřeně jedná, jestli Porošenkovi dodá zbraně nebo ne, otevřeně jedná o finanční podpoře (Mezinárodní měnový fond a ukrajinská vláda se dohodly na hospodářské reformě, kterou MMF zřejmě podpoří 15,5 miliardy eur), Moskva otevřeně nejedná. Hraje svoji neveřejnou, destruktivní hru.
Takže otázka není, v čem Putin ustoupil, ale jestli vůbec ustoupil. Bojuje se tvrdě dál. Jedno příměří už se rozpadlo na prach a po něm v Donbasu umíraly stovky lidí. Věřit Putinovi by bylo hodně naivní a hloupé. Má svoje cíle. Jedním z nich je nestabilní Ukrajina. Nestabilní do té doby, dokud se bude chtít družit se Západem místo s Východem.
Nenechat si rozložit Unii a NATO
Všichni se shodují na jednom: Putina v Donbasu nelze vojensky porazit. Není možné vybavit ukrajinskou armádu tak, aby porazila ruské vojáky. Převaha Rusů je mnohonásobná. Experti dodávají: ani vojska NATO by na Ukrajině Rusy zřejmě neporazila. Nemají tam žádné zázemí, zatímco Rusové jsou doma za hranicí. Proto Angela Merkelová odmítá dodávky zbraní: nemá to podle ní smysl. Bude jen víc mrtvých, říká. Zatímco Američané věc vidí jinak, americky: Ukrajina má právo bránit své území. A má-li to právo, pak k tomu musí dostat i prostředky.
Co tedy dál? Nevěřit Putinovi a jím vedenému Rusku. Nedopustit, aby se Evropská unie rozpadla. Nenechat ji ruskou propagandou a vnitřními potížemi rozložit.
Potíž je v tom, že Ukrajinci nejsou tak úplně Američané. Do války se jim chce asi tak stejně, jako by se chtělo nám, čili vůbec. Bylo by zajímavé sledovat, jak by dopadlo ukrajinské referendum o oddělení dvou povstaleckých republik, kolik lidí na celé Ukrajině by bylo pro odtržení (aby byl pokoj, který by stejně nenastal) a kolik proti.
Věřím kancléřce Merkelové, že to s mírem myslí smrtelně vážně. (Jistě by se raději věnovala Německu a mimo jiné potížistickému Řecku.) A naopak nevěřím ani milimetrem prezidentu Putinovi, že to s mírem na Ukrajině myslí vážně. Jeho cíle jsou jiné a on o nich mluví veřejně. Nelíbí se mu dnešní světové uspořádání. Nelíbí se mu, že Rusko přišlo o pozici mocnosti, Sovětského svazu. Odmítá to a má za sebou tisíc jaderných hlavic a další arzenál. Putin je veliké riziko a ani zápal pro mír, jaký předvedla Angela Merkelová, to riziko neumenšuje.
Co tedy dál? Nevěřit Putinovi a jím vedenému Rusku. Nedopustit, aby se Evropská unie rozpadla. Nenechat ji ruskou propagandou a vnitřními potížemi rozložit. (Řecko už hrozí, že si sáhne po ruské finanční pomoci.) Posilovat soudržnost zemí v rámci NATO. Platit na armádu, protože to znamená platit na svobodu. Jedině Aliance má sílu Putinovi vzdorovat. A on to ví.
Ale ještě něco bychom měli dělat. Pěstovat doma demokracii. Pěstovat doma poměry, za které se nemusíme stydět. Nevolit si do čela lidi, jako je prezident Miloš Zeman, kteří věří Putinovi víc než Merkelové. I to je cesta, jak bránit válce. Jak se bránit dnešní potměšile rozpínavé Moskvě.
