Vlna tropických veder, nejhorší minimálně od roku 1994, má parametry přírodní pohromy. Ve městech určitě. Zpocené, uvařené, malátné obyvatelstvo se plouží ulicemi. Jiní nevycházejí a pokoušejí se přečkat uvnitř sálajících zdí. Už i televizní předpovědi ubírají při slově „sluníčko“ na povinně optimistickém tónu, a to je co říct.
Vedřiny jsou zvláštní, jakoby nenápadnou přírodní pohromou. Ne tak spektakulární jako mrazy, o povodních nemluvě. Vedro je ubíjející, všudypřítomné a pořád stejné. Je málo mediální: chybí mu dramata jako boj silničářů se sněhem, špatně se fotografuje, zaplaťpánbůh alespoň za padající teplotní rekordy.
Vedro se vlastně jako pohroma hodná toho jména ani moc nebere. Zvykli jsme si, že se mu čelí „individuálně“, každý, jak umí. ČHMÚ vydá výstrahu, lékaři doporučí dodržovat pitný režim a omezit námahu. A jde se na to, občané. Tak se ukažte.
Před dvanácti lety šokovala nejen Francii informace, že tamní vlna veder si vyžádala asi 15 tisíc úmrtí. O tři roky později odhadly úřady „jen“ dva tisíce obětí a letos v červenci ministryně zdravotnictví hovořila o sedmi stech mrtvých, což se podle ní dá brát jako důkaz, že přijatá opatření zafungovala.
Ještě jednou: jde o oficiální čísla francouzské vlády. Jsou alarmující, i kdybychom je vydělili padesáti a zcela orientačně usoudili, jak to vypadá u nás. Při vědomí, že rozhodnout, do jaké míry se na konkrétním úmrtí podílelo tropické vedro, je v řadě případů obtížné. Cynicky řečeno, dají se snáz vyčíslit „oběti zimy“ než „oběti horka“.
Stejně tak se v létě hůř pozná, kdo je v ohrožení. Lidí, kterým jde v extrémním horku o život, tedy především seniorů, je mnohem víc a je těžší je najít než za mrazů, jejichž symbolem jsou bezdomovci. Ale kam, ke komu poslat pomoc proti vedrům?
Ano, horko jako to letošní je tak trochu „soukromá“ pohroma. Kdo může, musí se s ní v první řadě zodpovědně vypořádat sám. Přesto je zarážející, jak chabě, pokud vůbec, většinou reagují politici a úřady. Celkově to vypadá, jako by si vůbec neuvědomovali, oč tu běží.
Nebo je snad seriál tropických dní nad 35 °C málo, aby byl například v Praze svolán krizový štáb? Máme všichni odjet k moři, vypadnout z města, zavřít se v klimatizaci, chladit se od rána do noci v metru? Ach ano, ulice brázdí kropicí vozy. A dál? Je krizový plán?
Vláda na konci července schválila dlouhodobou koncepci hospodaření s vodou a boje se suchem. Ta by se hodila, ale bude se pilovat další dva roky a přímé účinky slunečního žáru na populaci zrovna moc neřeší. Netušíme, jestli má cenu zapojit armádu – asi disponuje i nějakými chladicími stany – nebo distribuovat ze státních hmotných rezerv nápoje a led. Ale teplotní kalamitu stejně nemá v popisu práce ani tak vláda, jako kraje a hlavně města.
Co se dá zkusit dělat? Třeba vytvářet zóny, kde se lidé mohou ochladit. V obchodních centrech, pasážích nebo třeba kostelích. Označit taková místa, směřovat tam lidi, kteří by tam jinak nešli, protože by jim přišlo, že tu nemají co pohledávat a někdo je vyvede. Rozvážet zdarma pití. Přistavit cisterny. Preventivně navštěvovat seniory, kteří žijí sami, především ve výhni sídlišť. Zapojit charitu a dobrovolníky. Zaměřit se na situaci v nemocnicích a léčebnách dlouhodobě nemocných. Mnohem víc kropit i zeleň, nebo to co z ní ještě zbylo. Městská koupaliště a bazény v kritické dny otevřít bezplatně. Podstatně zlepšit informační servis. A podobně.
Žádné „opatření“ samozřejmě nemůže vedro „vyřešit“. Můžeme diskutovat, jestli to či ono jde, nejde, má, nebo nemá smysl. Naprosto bez diskuse ale je, že veřejní činitelé, politici, mají deklarovat veřejný zájem na tom, jak se jejich spoluobčanům vede. To není žádná komedie pro média, ale běžná součást jejich povolání, rozpoznat a vyhodnocovat tíseň bližních. A reagovat na ni nejen technicky, tedy dát rozvézt balenou vodu a pokropit ulice, ale také symbolicky, emočně, solidárně.
Například: činitel zodpovědný za zdravotnictví, klidně ministr, se má dostavit do nemocnic, kde pacienti strádají v neklimatizovaných pokojích. Zeptat se, jak se jim vede, a zjistit, co pro ně může teď a do budoucna udělat. Totéž v eldéenkách, v domovech pro seniory. Pražská nebo jiná primátorka má ze stejných důvodů vyjít mezi lidi, řidiče tramvají, policejní pochůzkáře, cestující v MHD, obyvatele paneláků - ne kvůli tomu, aby se předváděla, ale aby dala najevo zájem, povzbuzení, a třeba taky dostala nějaký nápad, jak prospět.
Jistěže tohle nemusí dělat jen volení politici, ale kdo jiný to má v popisu práce? Je to úplně banální a až leká, jak málo jich tenhle rozměr služby chápe.
Facebookem se mezitím šíří výzvy, abychom dávali za okno vodu ptáčkům. Aspoň něco.
