Je to každý rok o pašijovém týdnu stejné: poslanci a média se zamýšlejí nad tím, jestli by Velký pátek neměl být státem uznaným svátkem a dnem volna. V Parlamentu se tato otázka řeší přibližně dvacet let, momentálně chce „novou debatu“ vyvolat lidovec Jiří Mihola.

Myslím, že poslanci neschválí Velký pátek státním svátkem ani do soudného dne.

V zemi, kde je kněz na dně žebříčku povolání, v zemi, která má v přepočtu na obyvatele jednu z nejvyšších ploch „chrámů konzumu“ a kde lidi tráví v práci v průměru 41 hodin týdně – obojí je evropská špička –, je nový a navíc tak náboženský svátek vysoce nepravděpodobný. Pojďme to trochu rozebrat.

Kult chození do práce

Parlamentní diskuse o Velkém pátku je nekonečná a už jediným, kdo pamatuje její počátky, je Marek Benda. Přesto je kupodivu mezi poslanci rozšířeno mnoho polopravd, omylů a mýtů. Ten nejpopulárnější zní, že si další den volna nemůžeme dovolit, protože by byl ranou národnímu hospodářství.

V téhle logice by samozřejmě bylo nejlepší obnovit pracovní soboty - vždyť čím víc obyvatelstvo „maká“, tím se všem daří lépe. Je to holý, téměř budovatelský nesmysl. Koneckonců statistika, podle které jsme se 41 hodinami za týden druhým nejupracovanějším národem Evropy, něco naznačuje.

Senátoři, kteří Velký pátek před pěti lety navrhovali, do důvodové zprávy napsali, že „podle vyjádření ministerstva financí a ministerstva práce a sociálních věcí je dopad jednoho dne pracovního klidu na státní rozpočet v podstatě neutrální.“ Předpokládám, že si to nevycucali z prstu. Podobné je to u hrubého domácího produktu – státní svátek přibrzdí kola průmyslu, na druhou stranu stoupne obrat v některých službách a pracovní síly budou odpočatější. Žádná ekonomická data netvrdí, že by den volna navíc byl pro ekonomiku nějakým průšvihem. Na rozdíl od některých poslanců - že levicových, není divu, ale stejné obavy projevila třeba Helena Langšádlová z TOP 09.

K tomu dni volna „navíc“: existují i šťastnější země, které mají svátky pohyblivé, a pokud připadnou na víkend, posouvá se volno na příští pracovní den. U nás a jinde, kde tomu tak není, je zřejmě tím pádem hlavním škůdcem HDP kalendář. Jsou roky, kdy vyjde na sobotu a neděli až pět svátků (tj. dřeme a země vzkvétá, na čísla radost pohledět), a jindy třeba jen dva (flákáme se, hospodářství upadá). Mimochodem, celkovým počtem dvanácti svátků do roka jsme pod evropským průměrem.

Velikonoční den volna u nás připadá na pondělí. Pomlázka, koleda, lidové zvyky, z křesťanského hlediska den s ukřižováním a zmrtvýchvstáním Krista nesrovnatelný. Na druhou stranu: Velikonoční pondělí není komunistický výmysl, který měl anulovat duchovní rozměr svátků. Anebo je: ovšem v tom případě bolševici či jiní pohané infiltrovali i do kalendářů v Rakousku, Itálii a katolickém Polsku, kde je také svátkem Velikonoční pondělí (a neděle), a ne Velký pátek. Většina zemí blízké Evropy má ovšem sváteční volno v oba dny: Německo, Slovensko, Maďarsko, Francie, Chorvatsko a další. Španělsko či Dánsko navíc slaví i Zelený čtvrtek.

Neboli: jistěže to jde a že by se ekonomice kvůli Velkému pátku nic zvláštního nestalo. Vždyť ten den zpomaluje tak jako tak, děti mají školní prázdniny, zchvácení dospělí si berou dovolenou a sledovanost internetového zpravodajství očividně klesá. Podivný kult „chození do práce“, které má údajně zajistit prosperitu, je ale mocnější. (Výjimky existují, viz například pohodové pátky v Poslanecké sněmovně, a nejen ten Velký.)

Duchovní činnosti

Úplně jiná otázka je, co se rozumí slovem „svátek“ a jak svátky vepsané do kalendáře vůbec vnímáme, případně slavíme. Jestli je nějak prožíváme, nebo si jen dáme den dva pauzu, oraz, přerušíme běžný provoz.

Kdyby se o Velkém pátku rozhodovalo v referendu, voliči by svátek jistě schválili. Neumím si představit, jak by musela být otázka položená, aby nový den volna odmítli. Podle průzkumu agentury SANEP je pro 60 procent lidí. Pokles HDP by moc neřešili.

Zároveň platí, že Velký pátek má jako svátek smysl, jen když je srostlý s křesťanstvím. Nic jiného než oběť Ježíše na kříži a biblický příběh tam prostě není. Ne že by to bylo málo… ale podle všech dostupných, měřitelných i neměřitelných informací o křesťanské spiritualitě české populace je jasné, že většině je náboženský formát Velkého pátku spíš vzdálený, lhostejný, případně rovnou ukradený.

Podle průzkumu se „duchovním činnostem“ o Velikonocích věnuje sedm procent dotázaných.

Z přehledu svátků v evropských zemích (viz například zde) vychází ten český jako zjevně „nábožensky úsporný“. Kromě povinných Vánoc a Velikonočního pondělí jsou tu řekněme nábožensko-historické svátky mistra Jana Husa a slovanských věrozvěstů a tím to končí. Svátky Třech králů, Všech svatých nebo Svatodušní svátky (většinu z toho v sousedních zemích slaví) jsou pracovními dny. Naše sváteční portfolio je nápadně světské, náboženské kořeny jsme osekali na nezbytnou míru.

Ale to neznamená, že by kalendář českých svátků byl „mimo“. Ne, k nám je přiměřený, je to dobré zrcadlo naší historie 19. a 20. století a z tohoto pohledu v něm je, co být má. Takoví jsme. Když vypadáme jako národ neznabohů, tak asi nebudeme slavit Boží Tělo jako Rakušané a Němci, vždyť by nikdo nechápal, oč jde, že.

A s Velkým pátkem je to vlastně podobné. Většina lidí ho jako pravý svátek nepotřebuje, nebo alespoň má ten pocit. Nemá důvod si ho připomínat a slavit jeho poselství. Byl by v praxi nejspíš něčím jako stále populárnější čarodějnice, příležitostí odvázat se přede dnem volna, prodlouženějším víkendem.

Zavádět svátek, který valná část společnosti zrovna moc neprožívá a neztotožňuje se s ním, ale nemá význam. Svátek hodný toho slova nespočívá v tom, že nevyjdou noviny, nejezdí kamiony, televize se snaží vysílat víc zábavních pořadů a je čas na velké nákupy. Není to jen změna tempa v běhu dní, má tam být nějaký hodně sdílený a srozumitelný Důvod a nějaké Proto.

Svátek na Velký pátek si nezasloužíme, jako sváteční den v kalendáři by byl falešný. Jako společnost na to nemáme, neměli bychom si ho navzájem nutit. Kdo o něj opravdu stojí a ví proč, světí ho i bez toho. Je to tak asi lepší.