Jaroslav Šonka Jaroslav Šonka | Komentáře
19. 1. 2017 9:00

Vražedná idyla ve Wannsee: Před 75 lety nacisté v čele s Heydrichem schválili „konečné řešení“

Každý z účastníků schůzky obdržel jeden protokol, který byl přísně tajný, a řada exemplářů se v chaosu konce války ztratila. Po ní byl objeven jen jeden exemplář tohoto patnáctistránkového dokumentu.
Horký den na pláži u jezera Wannsee, 1940.
Horký den na pláži u jezera Wannsee, 1940. | Foto: ČTK

Před pětasedmdesáti lety, 20. ledna 1942, se ve vile u berlínského jezera Wannsee sešli důležití nacističtí činitelé, aby systematizovali masové vyvražďování Židů. Roky 1941–43 byly v tomto ohledu klíčové. Diskriminace německých židů, kteří byli ve skutečnosti vlastním pocitem Němci, proto s malým „ž“, začala v podstatě již v roce 1933, když se Hitler dostal k moci. V roce 1935 byly přijaty právní normy, které židovské obyvatelstvo vyloučily z německého „národa“.

Během olympiády 1936 chtěl Hitler předvést světu idylu. Nacisté potlačili pronásledování minorit. Jen Romy izolovali v koncentračním táboře Marzahn. Svět, oklamaný olympijským mírem, ovšem stále ještě diskriminovaným skupinám příliš nepomáhal. Pronásledování židovských spoluobčanů ve Vídni, kde oběti musely například čistit dlažbu zubními kartáčky, či o něco později v protektorátu bylo brutální, ale nacistická opatření byla světem často považována za dočasná (připomeňme si jen slova Nevilla Chamberlaina, který v souvislosti s Mnichovskou dohodou hovořil o „míru pro naši dobu“). Proto také neměla emigrace z Německa patřičnou podporu.

V táborech Hachšara (Příprava) v okolí Berlína se až do roku 1940 chystali mladí „neárijci“ na novou existenci v Palestině. Ještě několik stovek z nich stihlo odejít.

Začátek války přepadením Polska v roce 1939 a následující přepadení Sovětského svazu v létě 1941 přivedly do stále se zvětšující se oblasti ovládané nacisty další židovské skupiny. Okolní svět stále ještě nevycházel dostatečně vstříc židovské emigraci. Útočná válka pak v podstatě jakoukoli možnost záchrany Židů vyloučila. Za německou frontou existovalo vražedné zázemí. Jednotky SS, často s „úřední“ pomocí řadové armády, organizovaly masové vraždy Židů. Dodnes je v Německu podstatná historie této pomoci. Detaily ukazují, že se část armády podřídila ochotně, ale je také důležité, že bylo možné účast na vraždění odmítnout. Ke svědkům, kteří odmítli, patřil mimo jiné i Fritz Muliar, herec a kabaretista, později rakousko-německý představitel Švejka.

Vila ve Wanssee, kde se rozhodlo o holocaustu, na snímku z ledna 2017.
Vila ve Wanssee, kde se rozhodlo o holocaustu, na snímku z ledna 2017. | Foto: ČTK

Kolik tisíc denně?

Kapacita vražedných mechanismů ovšem nacistům nepostačovala. Existovaly relativně naivní plány (opět hrála roli kapacita) vystěhování židovského obyvatelstva, například na Madagaskar, ale Velká Británie brzy ovládla světová moře a takové projekty z německé perspektivy nebyly možné. Prohraný boj o Moskvu koncem roku 1941 nacistům ukázal, že ovládnout Sovětský svaz a vyhnat Židy na východ asi také nebude možné. Následující bitva u Stalingradu byla v podstatě již v roce 1942 také ztracená, a tím zmizel další možný koridor odsunu židovského obyvatelstva z Německa i z obsazených území (a také vidina přístupu k naftovým polím kolem Kaspického moře).

Varianta masové vraždy, vraždy systematické, technizované a organizované, byla stále pravděpodobnější a nacisté ji začali zavádět v takzvaných vyhlazovacích táborech. Ke koordinačnímu setkání mělo dojít již koncem roku 1941, ale bylo odloženo na leden. V idylickém prostředí vily na břehu jezera se během několika hodin mezi klasicistní výzdobou s mramorovými andělíčky rozhodlo, jak bude vypadat systematická část vražedného plánu. V malé skupině pověřených byli mimo jiné Reinhard Heydrich, který z Hitlerova pověření konferenci předsedal, a Adolf Eichmann, jehož pozdější výslech během procesu v Izraeli přispěl k porozumění toho, co se vlastně ve Wannsee odehrálo. Heydrich byl čtyři měsíce nato zabit v Praze.

Každý z účastníků setkání obdržel jeden protokol, který byl přísně tajný, a řada exemplářů se v chaosu konce války ztratila. Po ní byl objeven jen jeden exemplář tohoto patnáctistránkového dokumentu. Jde o skutečný pramen následujícího systematického vyvražďování, který ovšem v textu používá řadu odporných a zdánlivě zastírajících pojmů. „Konečné řešení“ je jedním z nich.

Popírači a svědek

Kolem schůzky ve Wannsee se po válce odehrálo několik historických debat, které rozpoutali především popírači holocaustu. Intenzivní bádání je ovšem dnes v situaci, kdy o pravosti dokumentu a dění kolem systematizace vraždění není pochyb. Průběh konference a s ní spojené dokumenty potvrdil během procesu v Jeruzalémě i Eichmann, který po válce přežíval v přestrojení v Argentině, byl pak unesen a v roce 1961 v Izraeli odsouzen a popraven.

Vila, ve které se jednání odehrálo, se po desetiletích nenápadné existence – sloužila jako dětský domov – stala dokumentačním střediskem. Je tu výstava o konferenci a o různých aspektech nacisty organizovaných masových vražd a také tu působí vědecké centrum s jedinečnou knihovnou. Výlet k Wannsee je poučný i jinak – od vily přes jezero je například vidět ostrůvek Schwanenwerder, kde svého času bydleli Joseph Goebbels a Lída Baarová.

Hned vedle vily kotví plachetnice bohatých Berlíňanů, na břehu jezera funguje restaurace jedné turecké rodiny. Nevzrušené cinkání lanek o ráhna lodí je zdejším typickým doprovodným zvukem. Cestou k památníku konference je možné navštívit i vilu slavného německo-židovského malíře Maxe Liebermanna, který zemřel v roce 1935, ale stačil nacisty ještě sarkasticky okomentovat: „Nemůžu tolik sežrat, kolik bych chtěl blít.“ 

Dokument konference ve Wannsee je k dispozici na internetu: http://www.ghwk.de/fileadmin/user_upload/pdf-wannsee/dokumente/protokoll-januar1942_barrierefrei.pdf.

 

Právě se děje

Další zprávy