Jan Lipold Jan Lipold | Komentáře
26. 4. 2016 15:50

Výhrůžky na výkladech jsou až příliš povědomé. Tady žádné „ale“ neplatí

Zlehčování útoků tím, že si za ně „sluníčkáři“ mohou sami, je odporné a nebezpečné. Židé si za nenávist také mohli sami, říkalo se kdysi.
Nebát se a brát to sportovně. Happening čištění Café v lese, 25. dubna.
Nebát se a brát to sportovně. Happening čištění Café v lese, 25. dubna. | Foto: Ludvík Hradilek

Zhanobené výklady hatefree obchodů, restaurací a českobratrské diakonie v Praze připomněly pouliční útoky na židovský majetek v nacistickém Německu 30. let. Nejen vizuální podobností, podlostí a obsahem sdělení. Podoba je i vnitřní, v tom, jak atentáty vysvětluje, relativizuje nebo přímo ospravedlňuje nezanedbatelná masa „přihlížejících“ (dnes například na sociálních sítích). Klíč k jejímu náhledu na věc by se dal shrnout do věty: Můžou si za to sami.

To je ohavné tvrzení. Prohlubuje ponížení oběti. Ponižující je už to, že vám někdo něco provede (třeba i vykradená garáž: „připadáte si jako blbec“). A když se od jiných dozvídáte, že to je vaše vlastní vina, že jste udělali chybu a špatně se chovali, ve vážných případech už pocit ponížení přerůstá do pocitu méněcennosti. (Viz násilí na ženách a odporné klišé „může si za to sama“.)

Když se vlastní vinou obětí vykládá útok na nějakou skupinu, je to ještě nechutnější. Konkrétní teror konkrétních pachatelů se rozpouští, místo něj nastupují úvahy typu „každý má právo vyjádřit názor“, „nic není černobílé“ a tak dále. Figura „vy jste si začali, tohle je jen odpověď“.

Strach nejde ze zbabělých útoků a útočníků. To jsou výstřelky, se kterými by se svobodná a sebevědomá společnost měla bez problémů vyrovnat. Větší nebezpečí spočívá až v reakci členů masy, kteří útoky, sami pro sebe nebo nahlas, ospravedlňují. Podle vzorce „nácky nemusím – ale…

My se jen bráníme

Svobodomyslní lidé, odpírači kolektivní nenávisti, se stávají terčem kvůli svým postojům. Nestačí už pokoušet se je zesměšňovat, tupit, předhazovat jim nesmyslná urážlivá přirovnání. Přechází se k fyzickému násilí – hlavně na majetku, zatím.

„Můžou si za to sami“, protože dělají to, co dělají, a jsou takoví, jací jsou. V tom spočívá „ideologické“ ospravedlnění útoků. Princip je to velmi starý a bohužel vyzkoušený.

Židé v duchu této „logiky“ zavinili antisemitismus už při ukřižování Krista. Kolektivní vina – ale napřed ta jejich!

Princip „vlastně proti nim nic nemám“, ale „ať se nad sebou zamyslí, proč je lidi nemají rádi“, spoluvytváří i komentuje dějiny. Osvojily si ho i takové autority jako Fjodor Michajlovič Dostojevskij nebo Jan Neruda. Všechno se točí okolo slova ale.

„Ujišťují vás, že v ruském lidu není předpojaté nenávisti k Židu, ale jest snad nesympatie k němu, zvláště v některých místech, dokonce i snad velmi silná. Ó, jinak to nejde, to existuje, ale nepochází to vůbec od toho, že je Žid, nikoli z rasové, nikoli z nějaké náboženské nenávisti, nýbrž pochází to z jiných příčin, ve kterých už není vinen domácí lid, nýbrž sám Žid“. (Dostojevskij, Deník spisovatelův za rok 1877).

„Židé žijí všude co národ cizí, u nás co nejcizejší. Vědomí cizosti té není jen u nás, kde má ráz již hotového národního nepřátelství, nýbrž všude. Výtečný jeden pozorovatel německý praví: Němec může se státi spíše Židem než Žid Němcem. Jsou a zůstanou bodákem vraženým do našeho masa. Nemůžeme obžalovat bodák ten; avšak nikdo se nemůže divit, vzkřikneme-li při bolesti, kterou nám způsobuje, a pozorujeme-li se strachem, jak po každém léčitelském pokusu hnisání dále se šíří.“ (Neruda, Pro strach židovský, 1869).

Fašista a tvrdý antisemita Jan Rys-Rozsévač (popravený v roce 1946), který se mimochodem na Nerudu odvolává, „argumentuje“ z podobných pozic – jen vzhledem ke kontextu doby s dotaženými, nesrovnatelně nebezpečnějšími důsledky. Píše: „Nechceme Židy bít, nežádáme pro ně přísnějších trestů než pro kohokoliv jiného za stejné zločiny, ale musíme se brániti, aby jejich činy zůstávaly méně trestané nebo beztrestné pro falešné kvílení o útisku rasy a pro účinnější ještě moc zlata. Nikdo netouží po poctivě nabytém židovském majetku, ale zisky podvodné a lichvářské nesmí býti uznávány.“ (Židozednářství – metla světa, 1938).

Východisko „můžou si za to sami“ se dá použít nejdřív jako pomůcka pro ztotožnění oběti a viníka, a vzápětí už jen jako poznávací znamení viníkovo. Oběť, která je sama vina, „protože si začala“, přece už ani žádnou obětí není.

Kdo se nebojí s námi…

To je toho, proč hned tolik povyku pro pár čmáranic na výlohách, je slyšet na Facebooku. Jako by se v tom ozývalo Nerudovo: „… z každého pošlápnutého oka leckterého svého nestydy dělají hned otázku moderního židovstva o otázku moderní kultury“.

Židům se kdysi předhazovalo, že se k demokracii hlásí ve skutečnosti jen na oko, protože jejich pravým cílem prý je upevnit skrze ni svou světovládu. „Pravdoláskaři“ a „sluníčkáři“ zase údajně ohrožují národní svébytnost, jejich počínání nás dává všanc úpadkovým hodnotám a nebezpečí cizácké poroby, reprezentované hlavně (zatím imaginárními) zástupy přistěhovalců. A oni místo aby ostřili meče, otevírají náruč – to je jejich kolektivní vina, v důsledku vlasti-zrada. Dostávají ještě příležitost ji napravit, zříct se pomýleného přesvědčení. Zbavte se své nebezpečné naivity. Buďte jako my, hateful. Kdo se nebojí s námi, bojí se proti nám! To je vzkaz výhrůžných nápisů a červené barvy na výkladech.

Co dál? Klíčové je, kolik členů mlčící většiny by při popisu takové situace použilo stále oblíbenější spojku „ale“. Tady přece žádné zlověstné ale neplatí.

 

Právě se děje

Další zprávy