Zjitřené dění a kontroverzní výroky, které doprovázely prezidentskou návštěvu z Číny, zároveň obrátily oči ke Strakově akademii. Když Miloš Zeman čínské televizi sdělil, že bývalá vláda „velmi podléhala tlaku Spojených států a Evropské unie“, komentáře na sociálních sítích připomínaly ústavní pravidla dělby moci a dlouhodobé mezinárodní závazky. „Zahraniční politiku tvoří vláda, jsme členskou zemí EU a NATO“ – a dotyční to mysleli jako útěchu od Zemanových, v kontextu čtvrtstoletí obnovené demokracie pobuřujících, slov.
Neboli, chce se tím ukázat: Miloš Zeman si může říkat a dělat co chce, ale nikdy se kaše nejí tak horká, protože klíč ke směřování země drží vláda, odvozená od parlamentních voleb. Ta má pravomoci, ze kterých vyplývá, že stát řídí ona, ne prezident. Tudíž, obavy nebo znechucení ze Zemana nepřeceňujme. Není to tak zlé, jak by někomu mohlo připadat.
Protože ve Strakovce pořád sedí umírnění demokraté, kteří respektují kontinuitu a střeží kompetence. Přetočení poměrů k polo- nebo úplně prezidentskému systému, a to s prezidentem, který není ze své funkce nikomu odpovědný, nedopustí.
Aniž bych mohl srovnávat důsledky, v principu mi to připomíná, jak řada lidí před rokem 1948 vkládala důvěru v prezidenta Beneše. Ten také neměl, nemohl něco „dopustit“, a dokud byl na Hradě, zdálo se, že se nemůže nic zásadního stát. Že je něčeho „zárukou“ a že pravidla hry platí.
Pokud nás leká Zeman, je samozřejmě možné (nebo i správné) poukazovat na ústavní roli vlády: co je psáno, to je dáno. Ale upínat se k ní jako k prezidentské protiváze, brát ji jako potenciální zábranu před velkou vodou z Hradu, to je po zkušenosti posledních dvou let dost nejistá sázka.
Prezident není vysloveným solitérem, to je jen optický klam. Vláda je za jeho počínání – i podle Ústavy – často spoluodpovědná, poskytuje mu k němu prostor. Má ve výkonné moci mnohem silnější postavení. Ve skutečnosti to ale leckdy vypadá tak, že hlava státu je jakýmsi koučem, mentorem kabinetu, který postupuje v rámci jejích moudrých instrukcí. Čína je typický případ.
Vláda mohla víckrát Zemana „zastavit“ nebo přibrzdit, nejen v zahraničních otázkách. Nedělá to. Nechce jít do sporu s Hradem. Vůči prezidentovi vykazuje pozoruhodnou submisivnost. Jde přitom i o zásadní věci, viz výše. To je nebezpečná chyba. Navíc zakládá precedens pro příští vlády a příští prezidenty. Že si zvykneme, že prezident si dělá víceméně, co chce, třeba si klidně veřejně libuje, jak jsme se zbavili blíže neupřesněného tlaku našich spojenců a životně důležitého společenství, jehož jsme součástí. Vláda mlčí.
Oproti prezidentovi bude mít vždycky „organizační nevýhodu“ v tom, že se skládá z více osob a obvykle více politických stran. Zahrnuje různorodé politické zájmy a lidské povahy, konat je pro ni komplikovanější, musí ustavičně hledat dohodu. Zaplaťpánbůh za tenhle handicap!
Problém ale je, když se jeho důsledkem navodí stav vládní letargie. Pokud se ministři probudí ve chvíli, kdy si někdo v rozpočtu objedná první miliardy na kanál Dunaj-Odra-Labe, bude nejspíš už pozdě.
