Je to krásné, jak si česká média váží hlavy státu, jak ji, kupříkladu Česká televize, sledují na každém kroku. V pondělí zavítal Miloš Zeman s hůlčičkou a bonmoty na vládu. Poprvé, považte! Poradil, pochválil, pravil, že odjíždí „s rozjasněnou myslí a dokonce i s plným žaludkem“. No tak to haleluja.
Jindy zas podniká, jak se píše, „spanilé jízdy“ (co je na nich spanilého? Zeman? Mynář...?) do krajů, sledujeme, jak do sebe obrací půllitr, nebo si nakrojí mastnou klobásku, a nezbývá nám než přiznat: Ó, Česko, to je takový tichoučký ostrov uprostřed běsnícího proudu.
České vzhlížení k politické celebritě číslo jedna je komické. Člověk by čekal nějaké zásadní zhodnocení takové prezidentské vizity, ale to nenastane. Obrazovka nás ukolébává větami Andreje Babiše: „Očekávám nějaké jeho rady a doporučení, jak to má ve zvyku,“ Pavla Bělobrádka: „My se určitě nebudeme nudit. Já myslím, že nás podrobí kritice,“ či samotné hlavy země: „To největší pozitivum, které u této vlády vidím, je, že začíná dávat lidem důvěru a začíná jim dávat naději.“ V čem je ta naděje? Lidé jsou ochotni víc utrácet. Tak to je tedy setsakra naděje.
Bez kontextu byla ta Zemanova „inspekce“ vlády naprosto o ničem. Prezident si ohřál svoji jitrničku „ekonomické diplomacie“, zatím na nic jiného nepřišel. A pochválil to, že premiér Sobotka prohrál značně nedůstojnou tahanici o eurokomisaře/komisařku. Dále pravil, že na Hradě je povoleno kouřit jen v jedné místnosti, „v té, kde se zrovna nachází prezident“. Taková klasická Zemano-macho-vtipo-věta.
Přitom není nezajímavé, že Zeman z vlády odjel „s rozjasněnou myslí“. Má k tomu totiž dost důvodů. Jeho politika, jeho přání jsou bez odmluvy plněna. Když pomineme takové detaily, jako že Bohuslav Sobotka stále premiéruje, Lubomír Zaorálek stále trčí na ministerstvu zahraničí, Jiří Dienstbier dál zaclání jako ministr bez portfeje atd. Ale dost možná, že právě děs Sobotky ze Zemana, jeho neustálý strach, aby si udržel židli, je to, co prezidentovi tak skvěle nahrává.
Každá Sobotkova prohra vítána
Na vládě si to mohl libovat. Jeho spanilojízdnou tvář jistě rozjasnilo, že se Věra Jourová (ANO) nejspíš stane eurokomisařkou. Že Andrej Babiš, v něhož Zeman vkládá naděje jako ve svou politickou páku, opět převálcoval Sobotku a jeho vyvrtlého koně Mertlíka, kterého hlava státu, jak známo, nemusí. Částečně za to může výsledek eurovoleb (vyhrálo je ANO), to je jasné. Ale předseda ČSSD chtěl oranžového eurokomisaře.
A platí, že každá Sobotkova prohra se na Hradě počítá, zapíjí, oslavuje. Dokonce i Zemanův učedník Michal Hašek svého soka Sobotku pochválil za to, že prohrál eurokomisaře. ČSSD prý ukázala, že „umí nadřadit zájem státu partikulárním stranickým zájmům“. Houby s octem na kyselo. Sobotka prostě na Babiše a na Zemana nemá.
Samo sebou prezidentovi nejde o Věru Jourovou (ženy nejsou zrovna jeho vášní). Kdyby šlo, zřejmě by se velmi podivil, jak snadno se jak Babiš, tak Sobotka dokážou zbavit všemi uznávané političky a vyslat ji do Bruselu. Všimněme si: nominaci Jourové v podstatě berou všichni, Fiala, Kalousek, Okamura a kdovíkdo ještě. Je obecně považována za slušnou a navíc i za schopnou. To se u nás jen tak nevidí.
A pak je tu ještě jeden, nyní nepříliš patrný, fakt: pro ČSSD je to jednoznačná, vážná prohra. Žádný handl, zvýšení minimální mzdy ne o 500, ale o 700 korun, to už bylo dáno v koaliční smlouvě. Teď to vypadá, jako že je volba Věry Jourové prima, ale v sociální demokracii má Sobotka nový černý puntík. Nepodařil se mu pro stranu urvat další výhodný, prestižní flek.
Lubomír Zaorálek svoji ústupovou misi v Černínu nazval „rozmrazováním“. Míněno rozmrazování vztahů prezident-premiér-ministr. Tohle rozmrazování se nebezpečně blíží prezidentskému či poloprezidentskému systému.
Zeman mohl být spokojen i z jiného důvodu. Popsal jej za něj Sobotka, když pravil, že se vládě daří koordinovat s prezidentem postoje v zahraniční politice. (Ostatně eurokomisařka je taky zahraniční politika, že.) A když se ohlédneme, ano, daří. Velvyslance si dnes nevybírá podle předem daných kritérií ministerstvo zahraničí, ale v podstatě si je diktuje Hrad. Směr zahraniční politiky také určuje Hrad. Přešupačili jsme se od ochrany lidských práv k podpoře jejich podupávání – viz dohoda s Čínou.
Zeman pro Putina a proti EU a USA
Ministr Zaorálek byl zuřivým zastáncem Ukrajiny proti Rusku, ale dnes zkrotl a skoro o něm neslyšíte. Protože Zeman je jasně proruský. Premiér Sobotka, šéf vlády země NATO, odmítá vojáky Aliance na našem území. Což je podobné, jako by hlava odmítala svoji čelní kost, že je moc tvrdá a odolná úderům.
Zeman svůj jasně proruský postoj neopomněl připomenout ani při vládní vizitě (bylo to jakési napomenutí Sobotky a Zaorálka, nenápadné školení). Prezident pravil, jako by mu to sám Putin špital do ouška, že je proti širším sankcím vůči Rusku, neboť je prý „vždy odnesou běžní občané, kdežto věrchuška si najde cestu, jak je obejít“. To je postoj nejen mylný (první sankce byly namířeny právě proti ruským nejmocnějším), ale i jasně opačný vůči dnešnímu postoji EU a USA. Tedy nás a našich hlavních spojenců.
Sobotka po skončení vlády zajel na svou vlastní, mnohem méně sledovanou inspekci na ministerstvo zahraničí. Tam pochválil Zaorálka, jak to všecko dobře dělá. (Rozuměj, jak vyklidil pole Hradu a nechává si resort řídit zvenčí.) Lubomír Zaorálek pak svoji ústupovou misi v Černínu nazval „rozmrazováním“. Míněno rozmrazování vztahů prezident-premiér-ministr. Tohle rozmrazování se nebezpečně blíží prezidentskému či poloprezidentskému systému.
Dalo by se říci, že Sobotka a spol. úspěšně zemanují, tedy lezou do zadní části těla hlavy státu. Nebo jinak: Zeman má plný žaludek a Sobotkovi kručí v břiše.
