Karel Hvížďala Karel Hvížďala | Komentáře
11. 11. 2015 14:00

Zemřel Helmut Schmidt, největší Němec po Bismarckovi. Život bral s nadhledem

Bývalý kancléř imponoval svým uměním zlomit blbou náladu i stoickým klidem, píše Karel Hvížďala.
Až téměř do konce života zůstal náruživým kuřákem, cigaretu neodkládal ani na veřejnosti.
Až téměř do konce života zůstal náruživým kuřákem, cigaretu neodkládal ani na veřejnosti. | Foto: Reuters

Helmut Schmidt se málem dožil sedmadevadesáti let, narodil se 23. prosince 1918 v Hamburku, tam také v úterý 10. listopadu zemřel. Byl sice sociálním demokratem, ale málokdy se choval jako straník, a proto ho Německo považuje za největšího politika od dob Otto von Bismarcka, prvního německého kancléře, který sjednotil v roce 1871 zemi, do té doby roztříštěnou do řady států, knížectví, kurfiřství a hanzovních měst. Schmidt byl totiž státníkem a všechny problémy vnímal nejen v národním kontextu, ale vždy v evropském, či dokonce v kontextu celé naší civilizace. Proto si ho vážili politici nejen doma, ale i ve Spojených státech, Japonsku či v Singapuru.

Helmut Schmidt s bývalým americkým prezidentem Geraldem Fordem na letišti v Hamburku, 1985.
Helmut Schmidt s bývalým americkým prezidentem Geraldem Fordem na letišti v Hamburku, 1985. | Foto: Reuters

Prošel řadou funkcí v tehdejším západním Německu: od roku 1968 byl ministrem obrany, financí (vystudoval ekonomii) a po rezignaci Willyho Brandta v roce 1974 byl zvolen pátým kancléřem Spolkové republiky. V této funkci vydržel až do roku 1982. Za svého kancléřství musel řešit vleklou naftovou krizi i řadu atentátů takzvané Frakce Rudé armády na politiky a podnikatele. Ani po odchodu z funkce se z veřejného života nevytratil a kromě mnoha různých aktivit se stal spoluvydavatelem (spolu s hraběnkou von Dönhoff) jednoho z nejprestižnějších týdeníků v Německu, Die Zeit . Paní von Dönhoff o něm v roce 2011 řekla, že byl geniální, protože měl tři schopnosti: pro svou práci byl zapálený, vždy odpovědný a choval se uměřeně. Uměl totiž situace jasně a rychle analyzovat, dokázal pochopit, co z analytických závěrů lze využít v praktické politice, uměl brilantně argumentovat a navíc se dokázal poučit ze zkušeností, které nasbíral.

Zřejmě právě proto to byl právě on, a nikoliv CDU/CSU, kdo nechal proti vůli většiny umístit na území západního Německa americké rakety Pershing II. Bundestag to schválil 22. listopadu 1983 a od prosince tam již stály. Tím se Německo definitivně přihlásilo k západní civilizaci.

Schmidt nevybudoval ani napojení na Západ jako Adenauer, ani nebyl architektem východní politiky jako Brandt, ani nesjednotil Německo jako Kohl, a přesto si vydobyl obrovský respekt. V roce 2002 byl v anketě zvolen „nejchytřejším Němcem“, v roce 2007 „nejlepším bývalým kancléřem“ a v roce 2008 byl prohlášen za „největšího Němce“. Byl ztělesněním vůdčí síly, pevných postojů a silného státu. Zároveň velice vzdělaný, hovořil několika jazyky.

Die Zeit mu donedávna každý týden věnoval ve svém magazínu poslední stranu, kde si s ním povídali redaktoři na nejrůznější témata: o jídle, mládí, autech a samozřejmě i o politice. Od té doby prý všichni četli tuto přílohu odzadu.

Dnešní kancléřka Angela Merkelová o Helmutu Schmidtovi říká, že dokázal v lidech vždy vzbuzovat důvěru, a to je to nejvíc, co může jakýkoliv politik dokázat. Nejspíš má pravdu, že právě v tom byl důvod jeho vysoké popularity, kdežto podle všech průzkumů důvěra v dnešní politiky je velice nízká. Ve veřejném prostoru existuje silná potřeba po takové osobnosti, jakou byl právě on, a proto bude chybět. Helmut Schmidt představuje podle novinářů opak toho, co mohou vidět každý večer v televizních novinách.

Zároveň za jeho popularitu může i ta skutečnost, že se dožil takového stáří a posledních pětadvacet let už neměl příležitost dělat velké chyby. Současně je ale třeba připomenout, že právě Schmidt byl tím kancléřem, který měl pro tuto funkci nejlepší předpoklady: prošel válkou, po studiu se dal na politiku a léta pracoval na regionální úrovni, v Bundestagu vedl frakci sociálních demokratů.

Základní otázka, kterou si ale lidé kladou, zní: Byla dřív politika o tolik lehčí řemeslo než dnes, nebo jde o soustavné selhávání dnešních politiků? Nebo byl Schmidtův úspěch způsoben tím, že zase žijeme v krizi a on se vždycky osvědčil za krizových situací, ať šlo o přírodní katastrofu, jako byly záplavy v Hamburku, nebo již zmíněný boj s teroristy. A byl to právě Schmidt, kdo doporučoval zavést po poslední finanční krizi v roce 2008 přísnější pravidla pro banky, a to se taky stalo: Mezinárodní měnový fond začal pracovat na systému vetší a hlubší kontroly bank.

Na shromáždění u příležitosti svých 95. narozenin, leden 2014.
Na shromáždění u příležitosti svých 95. narozenin, leden 2014. | Foto: Reuters

Novináři psali, že od té doby se Helmut Schmidt podílel zase na tvorbě světové politiky, alespoň trochu. Jeho zásadní postoj v době krize prý vyplýval z přesvědčení: „Každý krizový recept musí být jednoduchý, aby mu lidé rozuměli, protože to je předpoklad k tomu, aby mu důvěřovali. Jestli je správný, to je druhořadý problém.“ Toto vyjádření přesně odpovídá dnešnímu přesvědčení, že každá krize je vyvolaná hlavně náladou ve společnosti a nejdůležitější je prolomit tuto negativní náladu a dát jí nový, optimistický obsah. Tohle Helmut Schmidt uměl a dělal to vždy věrohodně, nikdy nevytahoval stará ideologická klišé, nikdy nestrašil a dokázal jít i proti mínění většiny.

Poslední jeho kniha s názvem Co bych chtěl ještě říci vyšla v roce 2015 a je škoda, že zatím není přeložená do češtiny. Schmidt se v ní svěřuje s tím, jaké měl v životě vzory, přátele, a zároveň pojmenovává nejvážnější změny, které lidstvo potkaly v posledních letech.

Za úplně nejdůležitější považuje zečtyřnásobení obyvatelstva z jedné a půl miliardy na sedm miliard, za kterým stojí pouze populační růst v takzvaných rozvojových zemích: v Africe, Asii a Jižní Americe. Kdežto stav obyvatelstva v Evropě je v principu konstantní, ale populace povážlivě stárne, což ohrožuje existenci sociálního státu.

Druhou důležitou změnou je podle Schmidta globalizace: od osmdesátých let minulého století existuje světový obchod. A od devadesátých let v něm hrají důležitou roli kromě Spojených států a Evropské unie i Číňané, Rusové, Indie a Brazílie, ale i Saudská Arábie a Indonésie. Navíc od poloviny tohoto století budou podle něj Spojené státy dvojjazyčné a většinu voličů budou tvořit Afroameričané a Hispánci, kteří budou mít úplně jiné priority: ostatní svět je nebude již tolik zajímat jako vzdělání jejich dětí, sociální zajištění a zaopatření ve stáří.

Za třetí nejdůležitější změnu tento politik považuje zavedení internetu, tedy úplné propojení všech se všemi, které má konsekvence, jaké si nejsme schopní dostatečně uvědomit. Ještě nevíme, jak tato skutečnost změní naši civilizaci, ale jedno se Schmidtovi zdá být zřejmé: internet může přivést do krize naši demokracii. Na začátku 20. století ještě většina lidí bydlela na vesnicích a každý měl svou chalupu nebo dům. Když dnes žije velká část lidí v městech s miliony obyvatel, roste díky sociálním sítím možnost s nimi manipulovat; což konec konců dokazuje i snadnost, s jakou se čím dál tím více mladých lidí nechává ovlivňovat džihádisty.

V závěru knihy se Helmut Schmidt přiznává, že je pouhým eklektikem a že jeho názory a podněty pocházejí hlavně z dějin, filozofie, náboženství, literatury a hudby. Z těchto zdrojů se naučil na lidský život dívat se stoickým klidem, který vede k tomu, přijímat svůj vlastní osud s odevzdaností. Diktuje mu nevidět svou existenci jako nějaký abstraktní princip, ale jako řadu konkrétních úkolů. Na samém konci knihy konstatuje, že si sice člověk může nařídit jistou vnější odevzdanost, ale uvnitř není nikdy v klidu. Ty poslední věty se dají považovat za odkaz Helmuta Schmidta budoucím generacím. New York Times o něm napsaly, že byl atraktivní, duchovně bohatý a nesmírně sebevědomý. El País k tomu dodává, že byl morální instancí své země.

 

Právě se děje

Další zprávy