Pod titulkem „Biflování už nestačí. Dnešní žáci musí porozumět sami sobě“ vyšel na Aktuálně.cz zajímavý článek o lektorce a koučce Monice Stehlíkové, která vede zážitkové semináře pozitivní psychologie a sociálního a emočního učení. Cílem kurzů je, „aby se žáci naučili sami sobě víc rozumět, všímali si svých emocí a uměli je řídit.“ A také „aby pochopili motivy svého jednání a mohli případně pracovat na změně“ nebo „aby se více dokázali vžít do pocitů druhých a využili to například pro efektivnější komunikaci a smysluplné vztahy."
Nic proti, jsou to užitečné dovednosti. Nebo přímo vlastnosti. Emoční inteligence je nám třeba jako soli. Kdyby se na takový seminář zapsal například prezident republiky, rozhodně by mu to neuškodilo.
Člověka na tom ale zarazí: a proč děti? Proč mají chodit do kurzů emoční výchovy? I ty snad ještě čisté, spontánní bytosti, nepřitesané systémem, kariérou, konvencemi, závazky, výkonnostními tabulkami? Mají snad emoce zakrnělé, nebo s nimi švindlují? Už to hrají tak jako my velcí? To by bylo smutné.
Neměly by to mít tak nějak v sobě? Je potřeba je v emocích školit, nebo dokonce přeškolovat? Děti přece normálně nejsou studené čumáky. Něco je tu špatně. Rozumem nadaná, celistvá osobnost musí zároveň umět cítit hrdost, závist, stud, vinu, rozpaky, nenávist, ponížení, žárlivost, soucit nebo lítost. Samozřejmě, přiměřeně svému věku a schopnosti porozumět sobě samé. Ale ty emoce existují – měly by – v každém, i v dětech. Pokud jim na ně dospělí musí pořizovat zvláštního kouče, je to podezřelé.
Tak jako si profesionální sportovec najímá několik různých trenérů na různé součásti svého výkonu, my dětem zaplatíme odborníka na – výchovu? Ne klasickou vychovatelku, ale někoho, kdo je „naučí“ tomu úplně základnímu, totiž technikám vztahů s okolním světem? To by bylo ještě smutnější.
Výuka empatie a spolupráce je prospěšná. Ale problém je v tom, že je vůbec potřeba. To je znepokojivé. Kde je rodina? Sociální inteligenci nebo porozumění emocím nemůže v dětech doopravdy rozvinout nikdo jiný než vychovávající rodiče. Počítat s tím, že to obstarají kurzy a kouči, že se děti tohle „doučí“ a „natrénují“, jako by šlo o další nepovinný předmět nebo doučování k přijímačkám, by byl příšerný omyl. Lidské vzory a návody chování jsou doma, 24 hodin denně, žádný „kroužek“ jim nesahá ani po kolena.
Kromě toho, kdybychom emoční a sociální výchovu předali škole, brzy by na trhu byl povážlivý nedostatek koučů. A někdo taky musí koučovat kouče, ne?
Po kurzech sociálního a emočního učení jsou žáci podle lektorky „soustředěnější, klidnější, spokojenější, sebevědomější, asertivnější, empatičtější a psychicky odolnější. Posílí jejich osobnost, zpevní se charakter, více znají sami sebe a lépe odhadují druhé.“ To by bylo v pořádku. (V aktivně věřících rodinách možná ušetří za kouče, protože víra v Boha potřebu některých kurzů nejspíš dost snižuje.) Naopak v pořádku není, když se rodiče mění ve sponzory kurzů. Vkrádá se zlá myšlenka – kdyby náhodou koučink nepomáhal, co budou dělat pak, koupí dětem nějaké prášky?
