Národní hospodářství si spokojeně odfukuje jako výletní parník. Nebe bez mráčku, plnou parou vpřed. Ekonomice je blaze. Což se nepozná jen podle statistik, ale také díky tomu, že politici dostávají roupy a vymýšlejí alotria.
Jako snížení daně z přidané hodnoty na pivo nebo potraviny. Ani jedno není dobrý nápad. Nepotřebujeme to.
Začal si Andrej Babiš v televizi s pivem. Sólo akce. Postupně ji upřesňoval, také se sešel s vládním protialkoholním koordinátorem, kterému ze zlevnění piva vstávaly vlasy hrůzou. Na Twitteru Babiš v pondělí napsal: „Nechceme podpořit alkoholismus. Je lepší pít s přáteli v hospodě než o samotě u TV.“ Návrh má tedy i socializační rozměr: pijme družně společně, a ne doma lahváče. Pivně-sociální inženýrství. Osvěta. Na zdraví!
Bez legrace. Šejdrem je samo východisko operace: podnikatele napřed skřípneme byrokracií (elektronická evidence tržeb), abychom z nich vytáhli víc na daních, ale aby je to nezahubilo, na revanš jim – některým – daň snížíme. Dá to práci a bude to komplikované, ale prý se to nakonec vyplatí všem, dokonce i výběrčímu daní, státu. To zaprvé vůbec není jisté a zadruhé – jak se uleví podnikatelům ve službách, kteří pivo nečepují nebo ani neprodávají nápoje? Mají smůlu, budou elektronicky evidovat bez toho, aby jim to Babiš osladil.
Po tekutém chlebu přišel na řadu ten klasický. Sociální demokracie navrhla snížit DPH na potraviny, respektive na ty „základní“. Co se rozumí základní a co už nezákladní potravinou, o tom se určitě dá uspořádat výživná parlamentní rozprava. V každém případě by na konci musel být komplikovaný a za realitou potravinářské výroby a regálů vždycky zaostávající mechanismus, který by popisoval, co je ještě za nižší a co za vyšší sazbu. Nikdo by se v tom pořádně nevyznal, tekuté prostředí pro daňové finty a odklony.
Česká republika má momentálně tři sazby daně z přidané hodnoty, ve výši 21, 15 a 10 procent. Politici DPH milují, je to celkem spolehlivý, bezpečný zdroj státních příjmů. Proto je DPH soustavným objektem jejich tvůrčí činnosti. Přesouvání toho či onoho zboží z jedné sazby do druhé, sjednocování a zase rozpojování sazeb, jejich posouvání o číslici nahoru a dolů, to je vášeň politiků bez ohledu na to, kdo sedí ve vládě a kdo v opozici.
Daně by správně měly být co nejjednodušší a nejsrozumitelnější, čehož se nejlépe docílí tak, že se nebudou každou chvíli měnit. Český daňový systém je legendární tím, že se v něm nikdo nevyzná.
Zlevňovací iniciativa se navíc odehrává v době, kdy země zažívá takřka nulovou inflaci. Ceny příjemně stagnují, nebo dokonce klesají. Vloni podle statistiků zlevnily i potraviny v obchodech, v průměru o jedno procento a něco (nejvíc cukr a sýr). Čtvrtým rokem po sobě klesly také světové ceny potravin. Příběh ropy je na číslech u benzinových pump dobře znám. Spotřebitelé si momentálně lebedí.
A pak je tu Česká národní banka, kterou z podstaty její práce nesmějí zajímat žádné volby. Ta by si naopak přála, aby ceny rostly – ideálem je dvouprocentní inflace. Kvůli hrozbě deflace (poklesu cen) začala v roce 2013 oslabovat kurs koruny tím, že nakupuje eura (do listopadu 2015 za 330 miliard korun). Korunu bude oslabovat ještě asi rok. Situace s deflací už sice není tak horká, ale že by v ČNB nad zlevňováním – ke kterému má snížení daně z potravin, případně piva vést – skákali nadšením, je vyloučeno. To spíš cítí marnost.
Z jiné stránky: potřebují Češi pít více čepovaného piva, měl by být dostupnější chléb, mléko a tak dále? Mají se mít v tomto směru lépe? Samozřejmě, jsou a budou chudí lidé, kteří se musí uskromňovat i v základních životních potřebách, to nezpochybňuju. Ale snižovat DPH, zlevňovat potraviny a pivo se musí všem, přičemž velká většina toho nemá zapotřebí a není třeba povzbuzovat tím její poptávku. Víc jíst a pít není nutné, ani z pohledu konzumenta a jeho zdraví, ani ekonomiky. (U potravin je problém hlavně poměr cena/kvalita, ne samotná cena.)
Vůbec nevadí, že se koaliční politici v pondělí na snížení DPH nedohodli. Podruhé by se ani nemuseli scházet, zbytečný nápad mohou opustit.
