Strašná představa, že vám úřady neprávem odeberou dítě. A ještě horší, když se to stane v cizí zemi. Norský úřad péče o dítě (Barnevern) odebral v květnu 2011 dvě děti, dva syny, Češce Evě Michaláková a jejímu tehdejšímu manželovi, rovněž Čechovi. Od té doby se je matka snaží získat zpět. S mužem se rozvedla. Údajně proto, že tím mohla zvýšit šanci, aby Barnevern syny vrátil. Dodnes je nemá. Kauza se u nás stává velmi známou, je hojně medializována.
Děti byly rodičům Michalákovým odebrány, neboť údajně měly být zneužívány otcem a byly občas bity (dostaly naplácáno) matkou. Sexuální zneužívání Eva Michaláková vylučuje. Exmanžel prý je nedoslýchavý, proto na děti občas křičel. A vychovatelky ve školce nesprávně vyhodnotily projevy refluxu, projevující se také krvácením z konečníku, jako příznak zneužívání. Plácání přes zadek matka nepopírá, ale prý je to nebolelo.
Zásadním momentem v případu je, že norská policie postupně odložila všechna trestní oznámení. Ta se nedostala ani ke státnímu zástupci. A přece soudy zamítly odvolání obou rodičů. Zbavil jejich matku práva stýkat se s dětmi. Otec dětí rezignoval. Matka se odvolává dál, bojuje.
Střet Evy Michalákové s Barnevernem, i když se nám to nebude líbit, je střetem odlišných kultur. Odlišných přístupů k výchově dětí a k dětem vůbec. Odlišných přístupů k úřadům, k jejich významu. Odlišných přístupů k soudům a k jejich síle. Zároveň je nutno dodat, že v případu odebraných chlapců neznáme norský soudní spis. Nevíme, co v něm stojí. Není veřejný, nýbrž důvěrný. V Norsku to nechodí jako u nás, že všecko vyteče ven. Když, tak je to zcela výjimečné.
Norská dětská "inkvizice"
Norská sociálka, Barnevern, má v zemi naprosto výlučné postavení. Je zřízena zákonem a úřad je zcela autonomní. Ani norské soudy nemají právo rozhodnout, jestli budou děti vráceny zpět do péče biologickým rodičům. Soud pouze posuzuje, jak vážné a jak pravdivé bylo obvinění, díky němuž byly děti mámě a tátovi odebrány. O tom rozhodne Barnevern. A v případě dětí paní Michalákové norské soudy trvají na regulérnosti odebrání. Krajský soud přiznal matce právo na styk s dětmi dvakrát dvě hodiny ročně. Strašné.
Výlučné postavení Barnevernu odráží veliký zájem Norů o děti. Jsou tam vnímány jinak než u nás. Je nemožné je bít, třeba jen plácnout přes zadek. Je nemožné, nebo alespoň vysoce riskantní, na ně křičet. Psychicky je jakkoli týrat. To se týká všech dětí na území Norska. (U nás rodiče stále děti smějí seřezat. Nikdo jim je za to neodebere.) Neznamená to, že jsou norské děti rozmazlovány. Mají kupříkladu jakési outdoor školky, kde jsou otužovány, kde se učí žít v tvrdých podmínkách v přírodě.
Norsko je jiný svět. Má jinou historii než my. Úzce souvisí s puritánskými křesťany a jejich pohledem na svět. Možná právě od puritánství a jeho přísnosti se odvíjí i takřka neomezená moc dohlížejícího Barnevernu. A jako u všech úřadů na světě – i tento může udělat chybu. Může tu chybu zakrývat, může zbytečně trvat na odebrání dětí Evy Michalákové. Ale, buďme upřímní, taky se mýlit nemusí. Víme o případu více méně jen to, co říká matka dětí.
Pokud byly děti Michalákovým odebrány neprávem, je to tragédie. A měly by být matce, která o ně usiluje spolu s jejich dědečkem, vráceny. Ale pokud byly odebrány právem? Je důvěryhodnější česká justice nebo norská?
U nás si neumíme představit moc Barnevernu. Naši sociálku lidé neberou zdaleka tak vážně, ona sama sebe neberte tak vážně a nemá srovnatelné pravomoci. Podobné je to s českým přístupem k justici, k soudům. Policie v Norsku sice případ sexuálního zneužívání dětí odložila, ale soud má k dispozici výsledky vyšetření dětských psychologů (které byly podle paní Michalákové pořízeny tři měsíce po odebrání dětí a mohlo se na nich odrazit psychické trauma dětí ze ztráty rodičů). Nevíme, co mají norské soudy v ruce. Víme, že jsou nezávislé. Politici s nimi nehnou.
Český přístup k dětem
Do případu se pomalu vkládá česká vláda (ministryně sociálních věcí Michaela Marksová Tominová, šéfdiplomat Lubomír Zaorálek), někteří poslanci i europoslanci. Vyjádřil se i prezident Miloš Zeman. Právní bitva s norskou justicí je drahá, takže se na paní Michalákovou sbírají peníze. Lidé už dali více než 300 tisíc korun. A díky médiím pomalu roste pocit, že Norové jsou hyeny, nepřátelé, kradou české (případně i jiné, třeba polské) děti. V listopadu Barnevern začal zmiňovat adopci obou chlapců. Automaticky by pak získali norské občanství a cesta zpět k matce by byla takřka uzavřena.
Máme tu tedy zlé Nory a dobré Čechy. Znovu opakuji, že nemůžeme vědět, co se s dětmi Michalákovými dělo před odebráním. Víme jen, že policie žádný trestný čin rodičům nedokázala. A přece si úřad i soudy trvají na svém. Nemůžeme vyloučit, že se mýlí, že zakrývají vlastní chybu. Ale pohádka o zlých Norech a hodných Češích příliš nesedí.
U nás jsou děti stále dál bezdůvodně, automaticky posílány do zvláštních škol (nyní se jmenují praktické školy). U nás je možné děti doma fyzicky trestat. Ve škole nikoli. Jeden z výborů OSN podezíral Česko, že zde byly ženy proti své vůli sterilizovány. Nad hrubým zacházením s dětmi přimhuřujeme oči. Jsme prostě společnost jinde a jiná než norská. Žijeme v bohorovném přesvědčení, jak jsme moderní a v pořádku, jak žijeme a myslíme na úrovni. Ale v lecčems na úrovni nejsme.
Pokud byly děti Michalákovým odebrány neprávem, je to tragédie. A měly by být matce, která o ně usiluje spolu s jejich dědečkem, vráceny. Ale pokud byly odebrány právem? Je důvěryhodnější česká justice, nebo norská? Barnevern má pověst až jakéhosi inkvizitora. Ale co norské soudy? Taky inkvizice? O tom není nic známo. A zatím kupodivu stojí na straně Barnevernu. – Vnímat střet o syny Evy Michalákové jako střet s Nory je nesmysl. Spíš bychom měli přemýšlet o tom, jak bereme svoje děti, jak se k nim chováme. Jak o ně pečujeme.
